Myšlenková východiska

Jak zmiňuji na úvodní stránce, přikláním se k postmoderním přístupům v psychologii, "nepozivistickým", k systemickým přístupům k terapii. Nechci zde spisovat teoretickou učebnici, pouze uvedu některá důležitá východiska, abychom si lépe rozuměli, jak to vlastně pracuji.

Zmíním některé významné pilíře:

• Filosofie konstruktivismu
• Teorie sociálních systémů a autopoiézy
• Teorie komunikace
• Kybernetika II. rádu
• Komunikační terapie a hypnoterapie Miltona H. Ericksona
• Kvantova fyzika

Vyberu pár nosných myšlenek ze zmíněných pilířů:

• Není možné objektivně pozorovat. Pozorovatel ovlivňuje výsledky pozorovaného děje komunikací. V každé chvíli ovlivňuji druhého, všechno, co druhý prožívá a říká nebo dělá, je v dané chvíli závislé i na mně. Nemůžu být tudíž objektivní v "posuzování". Člověk je ovlivňovám vším, co se děje kolem něho. Ne pouze svým "vnitřkem". Není tudíž možné diagnostikovat. Pozorovatel ovlivňuje výsledek pozorování. Navíc naše "teorie určuje, co mohu pozorovat" (A. Einstein).
• Člověk žije ve vztazích, v jazyku, v komunikaci. V jedinečném kontextu. Diagnózy jsou redukcionistické. Mapa není území. 
• Nelze "nekomunikovat". I když někomu schválně nezavolám, vysílám informaci. Není možné postihnout čistou příčinu a následek. Komunikace se děje cirkulárně. Reakce na podnět se stává podnětem a tak dále. Informace jdou od jednoh očlověka k druhému a opačně a to současně. 
• Lidský problém není problémem jednotlivce, ale sociálního systému, ve kterém žije, cílem je tudíž léčit komunikaci, vztahy, ne jednotlivce. Není jedinec, jsou systémy, složené z "prvků", z lidí. Tyto sociální systémy jsou nedělitelné a to, co je pojí je komunikace, cirkulární, nelineární. (Schizofrenie není problémem jednotlivce, je to problém sociálního systému, ve kterém tento jednotliveec žije, je to porucha sociální komunikace systému. Projevuje se skrze schizofrenii, jednotlivec tuto poruchu komunikace "zviditelní" tímto způsobem.
• Navíc se stává, že pokud se podaří vyléčit "schizofrenika" a ten se vrátí do svého sociálního systému, buď to znovu onemocní, nebo onemocní či jinak začne strádat jiný člen jeho sociálního systému. Tyhle postřehy a myšlenky vedly ke zrodu komunikační systémové a pak systemické rodinné terapii - čili byly řešeny vztahy a komunikace v sociálních systémech.
• Lidé mají svůj vnitřní prostor nebo dialog, jejich prožívání, cítění, emoce i chování atd., jejich stav mysli je ale neoddělitelně spojen se sociálními systémy a komunikací a vztahy v nich. I chování je spojeno se stavem mysli, stav mysli mu předchází. Chování tedy není pouze záležitostí individuální "psychiky" jednotlivce. Je tedy vůbec možné mluvit o "osobosti" nebo "povahových rysech"? Existují? A je tedy tudíž možné člověka takhle zkoumat a diagnostikovat? Lze oddělit intrapsychický prostor jednotlivce od sociálního systému? Lze v cirkularitě posoudit, kde je počátek a co tedy je příčinou čeho? Co tedy rozhoduje o tom, že se tenhle konkrétní člověk zachoval tak či onak? (Když mluvíme o sociálních vztazích, míníme "významné" mezilidské vztahy.)
• Každý člověk je jedinečný. Co funguje u jedného klienta, nefunguje u druhého člověka.
• Všichni máme svojí filosofii a taky teorii poznání (Popper). Každý si něco o sobě, jiných, o světě myslíme. A taky si myslíme něco o tom, jakým způsobem toto myšlení o světě (nebo o nás a jiných lidech) máme utvářet. Teorie je nesmírně důležitá pro to, jak bude vypadat praxe. A s ní komunikace. Individuální koncepce jsou SUBJEKTIVNÍ a jsou to filtry, přes které vnímáme sebe, jiné, svět. Ne vždy jsou vědomé. 
• Mým úkolem je vytvořit takový prostor, podmínky, aby klient mohl růst za pomoci svých vlastních zdrojů.
• Klient je expert na svůj život a v terapii na obsah, terapeut je expert na proces.

Budu přidávat další.