Moje přesvědčení

Svým klientům říkám: "Nejlepší bude, když se už nebudeme muset vidět".

Míním tím ovšem svoji ordinaci a to, že budu nesmírně ráda, když budou co nejdříve tak vitální a spokojeni, že nebudou odbornou pomoc již potřebovat. Ono je totiž něco "zvráceného " na tvrzení: "Mám vynikajícího psychologa, chodím k němu již 15 let." Vypovídá to o kvalitě psychologické služby. Dle mého názoru má býti kvalitní i efektivní zároveň. Je sice příjemné mít platící klienty, proč však neumožnit klientům co nejrychlejší posun do harmonie a dobrého života a tím zároveň dát možnost klientům dalším, aby zaujali jejich místo?

Věřím, že potenciál uzdravit se je uvnitř nás. (Na tomto místě záměrně nepopisuji, zda je to člověk nebo vyšší entita, která má moc uzdravovat, pouze konstatuji svoje přesvědčení, jakou moc má klient sám nebo jaká moc dřímá uvnitř něj bez ohledu na její původ.) Je potřeba ji aktivovat a uvolnit tak, aby pracovala "pro naší věc". Pomoct pochopit, uvědomit si. Poznání často léčí.

Stejné platí i v případě, kdy se nejedná přímo o "závažný problém", nýbrž o jakousi dočasnou ztrátu v hodnotách, prioritách nebo o ztrátu tvořivé aktivity či radosti (ne přímo tzv. depresi). I tehdy má klient potenciál vyřešit svoji situaci v sobě, má tam i řešení, která jsou jednoduchá a účinná, pouze je nevidí nebo neumí uchopit nebo často "nemá čas" (lépe řečeno si ho neumí najít). Zde znovu psycholog vstupuje na klientovo pozvání dočasně do jeho života a vede ho jako kouč - nediktuje mu, co je pro něj to nejlepší, pouze pomáhá, aby to nejlepší pro sebe klient našel sám ze svých zdrojů. A pak dle toho i konal.

Jsou pak i situace, kdy se klient potřebuje něco naučit. Nové efektivnější vzorce chování, nebo si osvojit dovednosti, které doposud neměl a mohly by být pro něj užitečné, případně si poupravit postoj k některým opakujícím se životním událostem. Tehdy v partnerském vztahu (čili rovnoprávném, nikoli nadřazeno-podřazeném vztahu) psycholog s klientem pracuje na dosažení společně dohodnutého cíle.

Nebudu zde popisovat další příklady, protože co člověk - to příběh. Proto je dle mého názoru absolutní nevyhnutelností ke každému klientovi přistupovat individuálně. Nejsem zastánce "nálepkování" lidí a "diagnóz". Tím nepopírám přehlednost diagnostických systémů , spíš chci upozornit na nebezpečí označení člověka diagnózou - aby se nakonec se svou "nálepkou" neztotožnil. Věřím, že platí: "jak o sobě smýšlím - tím se stávám". Proto to riziko, navíc vyřčené z úst autority, kterou psycholog pro svého klienta bezpochyby je.

Abych neopomenula další důležitou věc, i když zde není prostor pro vyjmenování všech: úcta k člověku, respektování jeho jedinečnosti jako lidské bytosti, rovnoprávný přístup, neposuzování a akceptování svobodné vůle - to jsou atributy přístupu psychologa, které pokud schází, dle mého názoru je potřeba ihned diplom vrátit a věnovat se jiné práci, která na člověka a službu pro něj zaměřena není (zda-li taková vůbec je?). Lidská duše je silná, nezdolná i křehká zároveň. Je-li s důvěrou odhalena psychologovi, ten má o to větší odpovědnost: vůči sobě, aby neztratil pokoru a nepodlehl "duchovní pýše" a vůči klientovi, aby měl na zřeteli pouze jeho zájem a dobro. Křehký je svět, ve kterém se dvě duše vzájemně dotýkají.