Psycholog| Kouč | Lektor| Brno
Hnutí mysli
Každý den se setkávám s tak jedinečnými objevy v hlubinách duše klientů, že jsem se rozhodla některé z nich pravidelně sdílet. Zde je budu průběžně uvádět.
Hnutí mysle 1. Ohromnou úlevu přináší pouhé poznání, že ne věci samotné, nýbrž to, jak o nich přemýšlíme, vytváří naši realitu. Tedy i "pocit štěstí". I když se věci nezmění, náš pohled se může. A je to v našich rukách, zda se tak stane a kdy k tomu dojde, že se posuneme o kousek blíž k dobrému žití.
Hnutí mysle 2. Odpuštění je úžasným darem pro toho, komu odpouštíme a ještě větším darem úlevy a osvobození nám samotným.
Hnutí mysle 3. Žít vizi jiného člověka je jedna z nejsmutnějších věcí v životě. Uměním naslouchat vlastnímu vnitřnímu hlasu, žít v souladu s ním a tvořit a následovat svoji vlastní vizi, vytváříme zcela jinou dimenzi žití.
Hnutí mysli 4.: Pro úzké zaměření na to, co se nám kdy nezdařilo, zapomínáme na to, co se nám kdy povedlo, v čem jsme jedineční a za co můžeme být na sebe hrdí. Pak to, na co myslíme spíš a častěji, formuje naše smýšlení o nás samotných. Máme na výběr. (Třeba by pro začátek "stačilo" k těm kritickým myšlenkám pouze přijmout spravedlivě i ty oceňující.)
Hnutí mysli 5.: Když zasadíme semínko do úrodné, vlhké země, dokážeme trpělivě čekat, než vzejde se sluncem, bez tísnivých pochyb a bez toho, že bychom se v ní pořád vrtali, zda-li se už něco děje. Taky semínko pravidelně zalijeme, nepadá-li právě déšť z nebe.
Když zasadíme semínko změny do naší duše, jde o totéž.
Hnutí mysli 6.: Moc je lepší než nemoc. Pak s ní ještě dobře naložit.
Hnutí mysli 7.: Jedním z prvních kroků úspěšné sebeobrany proti manipulaci v lidské komunikaci je schopnost ROZPOZNATji. Dá se to naučit stejně dobře, jak se dá dobře naučit manipulovat. Pak jsou na řadě "antitechniky". Manipulátor brzy zjistí, že "narazil". Jde to i s lehkostí a elegancí.
Hnutí mysli 8.: Často si myslíme, jak musíme být pohotoví, originální, rychlí. Umět reagovat hned, vědět pořád, co říct. Proč si nevzít SVŮJ ČAS na rozmyšlenou, proč nerespektovat SVOJE TEMPO? Není mnohem zralejší říct: "Dejte mi čas, chci si to dobře rozmyslet"? Nemluvě o tom, že už vůbec nemusíme reagovat či odpovídat na vše.
Hnutí mysli 9.: Není trápení, jež bychom si potřebovali nésti déle, než po dobu nezbytnou pro pochopení a růst.
Třeba k tomu patří i pochopení, že ne všemu je potřeba rozumět.
Katarína Bradáč
Hnutí mysli 10.: Je vůbec možné člověku pomoci v jeho duševním strádání bez toho, aby se terapeut či psycholog nebo psychiatr zajímal o jeho specifický životní kontext, jedinečnou historii, jedinečné vztahy, ve kterých žije a je v nich utvářen, bez poznání jeho vnitřního dialogu, jeho jazyka, toho, jak o sobě uvažuje a taky o světě kolem?
Bez toho, aby klient zažil pocit bezpečí, důvěry, přijetí,
neposuzování, respektu, otevřel se v prostředí bez předsudků, diagnostikování omezujícími nálepkami (které zlehka člověk někdy dostane i po 5-minutovém rozhovoru s psychiatrem a navíc okamžitě léky třeba na "depresi", STEJNĚ a STEJNÉ jako ten před ním, který přišel do čekárny o 6 minut dříve…)
Je vůbec možné pomáhat lidem bez prozkoumání vlastní životní filosofie a toho, jak o sobě, světě a druhých lidech přemýšlíme?
Je možné někomu opravdu pomoci, když si myslím, že je možné ho "objektivně" posoudit bez uvědomění, že už jen tím, že s ním mluvím, ho ovlivňuji, a tudíž je zcela nemožné být objektivním pozorovatelem?
Je možné člověku opravdu pomoci, když s ním donekonečna budu rozebírat jeho PROBLÉM, aby mu POROZUMĚL, místo toho, abychom se soustředili na ŘEŠENÍ a respektovali to, co si klient sám pro sebe přeje?
Je vůbec možné pomáhat lidem bez prozkoumání vlastní životní filosofie a toho, jak o sobě, světě a druhých lidech přemýšlíme?
Je možné někomu opravdu pomoci, když si myslím, že je možné ho "objektivně" posoudit bez uvědomění, že už jen tím, že s ním mluvím, ho ovlivňuji, a tudíž je zcela nemožné být objektivním pozorovatelem?
Je možné člověku opravdu pomoci, když s ním donekonečna budu rozebírat jeho PROBLÉM, aby mu POROZUMĚL, místo toho, abychom se soustředili na ŘEŠENÍ a respektovali to, co si klient sám pro sebe přeje?
Hnutí mysli 11.: Často urputněji myslíme na to, co nám schází, místo toho, abychom s vděčností mysleli na to, co již máme.
Hnutí mysli 12.: Co všechno by bylo jinak, pokud bychom si sami sobě občas položili otázku: "chtěl jsem si to myslet"?
Hnutí mysli 13.: Často se trápíme tím, že neumíme nalézt CESTU. Když se upřímně zamyslíme, třeba shledáme, že nevíme KAM se chceme dostat. Když pak víme KAM, CESTA je už snazší a třeba je jich najednou i více.
Hnutí mysli 14.: Z dlouhodobého hlediska je nezbytné, chceme-li pečovat o jiné lidi, umístit taky sebe na významné místo a prosytit ho péčí.
Hnutí mysli 15.: Bolest, ať fyzická nebo psychická, je INFORMACE. PŘÁTELSKÁ, protože nás laskavě upozorňuje na to, že něco děláme, nebo mluvíme nebo myslíme pro nás špatným způsobem.
A je nejvyšší čas se zastavit, NASLOUCHAT SOBĚ, UVĚŘIT SI, že odpovědi, přicházející zevnitř, jsou pro nás dobré a udělat něco JINAK. Signály jistě přicházely dříve, pouze jsme je nechtěli vnímat, nebo jsme je potlačili (léky, hrdinstvím, ignorací, ještě větším nasazením, nebo jiným sebe-nelaskavým způsobem). Větší bolest je signálem, který je již obtížnější ignorovat. Jak jinak má tělo nebo duše volat o pomoc?
A je nejvyšší čas se zastavit, NASLOUCHAT SOBĚ, UVĚŘIT SI, že odpovědi, přicházející zevnitř, jsou pro nás dobré a udělat něco JINAK. Signály jistě přicházely dříve, pouze jsme je nechtěli vnímat, nebo jsme je potlačili (léky, hrdinstvím, ignorací, ještě větším nasazením, nebo jiným sebe-nelaskavým způsobem). Větší bolest je signálem, který je již obtížnější ignorovat. Jak jinak má tělo nebo duše volat o pomoc?
Hnutí mysli 15.: Bolest, ať fyzická nebo psychická, je INFORMACE. PŘÁTELSKÁ, protože nás laskavě upozorňuje na to, že něco děláme, nebo mluvíme nebo myslíme pro nás špatným způsobem.
A je nejvyšší čas se zastavit, NASLOUCHAT SOBĚ, UVĚŘIT SI, že odpovědi, přicházející zevnitř, jsou pro nás dobré a udělat něco JINAK. Signály jistě přicházely dříve, pouze jsme je nechtěli vnímat, nebo jsme je potlačili (léky, hrdinstvím, ignorací, ještě větším nasazením, nebo jiným sebe-nelaskavým způsobem). Větší bolest je signálem, který je již obtížnější ignorovat. Jak jinak má tělo nebo duše volat o pomoc?
A je nejvyšší čas se zastavit, NASLOUCHAT SOBĚ, UVĚŘIT SI, že odpovědi, přicházející zevnitř, jsou pro nás dobré a udělat něco JINAK. Signály jistě přicházely dříve, pouze jsme je nechtěli vnímat, nebo jsme je potlačili (léky, hrdinstvím, ignorací, ještě větším nasazením, nebo jiným sebe-nelaskavým způsobem). Větší bolest je signálem, který je již obtížnější ignorovat. Jak jinak má tělo nebo duše volat o pomoc?
Hnutí mysli 16.: Mnoho klientů, se kterými se potkávám, si myslí, že PLÁČ je projevem SLABOSTI. Ať jsou to ženy, nebo muži. Třeba to někde slyšeli, když byli malincí a neuměli zapojit kritické myšlení, kterému by podrobili tenhle "zvláštní postulát". Třeba pro začátek bude užitečná tato myšlenka: Když NEPLÁČOU OČI, PLÁČOU ORGÁNY.
Hnutí mysli 17.: Často se stává, že to, co nás štve nejvíc na jiných, je nám svým způsobem vlastní. Aniž bychom to vědomě uměli rozpoznat. Ti druzí nám nastavují jakési zrcadlo, do kterého je těžko pohledět. Zlobit se na druhého je snadnější, než nahlédnout dovnitř sebe sama. Stane-li se to, je to někdy i úsměvné. A hněv na druhou osobu se rozplyne jakoby zázrakem. S laskavostí pak lze naložit i s tím, co jsme našli uvnitř. Vždyť jsme se o sobě zas kousínek naučili.
Hnutí mysli 18.: Ženy, které žijí v harmonickém vztahu, věkem "zrají do krásy". Je to vidět na jejich tvářích, vyzařování. Pokud harmonické partnerské vztahy z různých důvodů nemají, pořád mají možnost žít v harmonickém vztahu - samy se sebou. Poznat, objevovat, hýčkat si a rozvíjet své kouzelné ženství. To je pak taky vidět navenek. Od určitého věku jsme všichni "odpovědní za svou tvář".
Hnutí mysli 19.: S Některými klienty děláme "Kouzelnou techniku". V ní se ve "stroji času" vrátí někam, kde si umí sebe představit jako malé dítě. Zahledí se sami sobě do očí a pak mají chvilku času, aby dítku řekli něco velmi důležitého, co mu bude pro jeho život prospěšné. Tyto chvíle bývají plné lásky, často slz, podpory, povzbuzení, bezpodmínečného přijetí a utvrzení dítka v tom, že je zcela dokonalé, zcela v pořádku takové, jaké je, že může dělat chyby a hlavně ať jde za svými sny. Potichu nebo nahlas. I objetí a pohlazení, uklidnění. Pak se vrátí zpátky. Zrovna před pár dny klient pak řekl: "Tohle, myslím, že bychom všichni potřebovali, obejmout své vnitřní dítě..."
Hnutí mysli 20.: Mnohá nedorozumění a neštěstí se rodí poté, co použijeme staré nefunkční vzorce myšlení na zcela nové situace. Jako rodiče chceme, aby nás naše děti pořád potřebovaly stejným způsobem místo toho, abychom vědomě přijali novou etapu života a přestali se cítit nepotřební, když se ony osamostatňují. Týráme se ve vztazích strachem z opuštění a ze samoty, který jsme někdy zažili ve zcela jiném kontextu a se zcela jinou osobou, místo toho, abychom sobě i partnerovi nechali růst křídla. Necháme se znejistit "pouty očekávání druhých", jak jsme kdysi byli vedeni, místo toho, abychom si rozvinuli vlastní vizi, jak chceme žít a vydali se za ní. Přitom v každé chvíli uvěznění v nefunkčním vnitřním dialogu třímáme v ruce klíč ode dveří, každý ten svůj.
Hnutí mysli 21.: Zřejmě každý šerpa vynese bez potíží pytel rýže až do základního tábora, třeba i výš. Přiloží-li mu po cestě klopýtající horolezec ještě desetilitrovou bandasku s vodou, možná lehce zpomalí krok, ale náklad unese. Přibude-li ještě později pytel sušeného masa, víc se zadýchá. Pak tři plynové bomby, potom šest bomb kyslíkových a nakonec filmařské vybavení společně se zraněným turistou - šerpa se ani nehne, nepadne-li rovnou k zemi. Přitom to nic neříká o tom, zda byl, je a bude dobrým a úspěšným šerpou. Jednoduše se to "nasbíralo". Není to tak i s duševním nákladem? Lze se domnívat, že je možné pořád jenom nakládat bez pozastavení a odpočinku, bez vyložení starého nákladu či odhození nepotřebného harampádí nebo bez sdílení jeho části, která je již příliš těžká? Umíme být "laskaví" k automobilům a respektujeme přibližně jejich individuální tonáž. Moudře chápeme, že na lano nemáme věšet víc, než je jeho nosnost. Těžký obraz umně nepověsíme na miniaturní hřebíček. Vlastní duši ovšem "velkoryse dopřejeme", ať si sama poradí. Přitom je to jedna z nejcennějších věcí, které vůbec máme.
Hnutí mysli 22.: Je zajímavé, co všechno se o sobě můžeme naučit, cítíme-li se špatně. A současně přijmeme-li myšlenku, že naše pocity o sobě a o světě jsou výsledkem našich myšlenek o sobě a o světě. A Ty že jsou propojeny s našimi bazálními přesvědčeními. Třeba o tom, kdo jsme, jak to ve světe "chodí", co se "má" a "sluší", co se "nesmí" a je "ošklivé", co se "očekává", na co máme "právo", kdy přichází "trest", kdy se "sluší cítit vinu", za jakých "podmínek" budeme milováni, kdy máme "nárok" na štěstí, co je naše "povinnost"...A odkud vlastně tato přesvědčení přišla do našich myslí? Kdo je tam zasel a s jakým záměrem, jak dlouho tam jsou a co už "napáchali"? Když víme pojmenovat, že se cítíme špatně, pak srovnáváme s něčím, co vypadá jinak - s pocitem "je mi dobře, jsem se sebou v souladu". Tudíž jej známe, tudíž je možný. Jak konkrétně to vypadá, je-li nám dobře? Věřím, že si každý umí odpovědět a hlavně odpovědět PO SVÉM, navzdory tomu, co si ostatní myslí.
Hnutí mysli 23.: Pocit, že něco někomu "dlužíme", může být užitečný i zrádný. Dlužíme jednomu dítěti pozornost, protože jsme ji věnovali dlouhodobě nemocnému druhému dítku. Dlužíme setkání kamarádce, dlužíme laskavost matce. Třeba je to zpočátku užitečné a přemýšlíme, jak "dluh splatit", chceme-li, nebo cítíme-li to tak. A něco vymyslíme. Pak i to opomíjené "druhé dítko" si užije pocit, že je důležité a nasytí se. Jenomže tady často nastává problém. Je příjemné dostávat i dávat, i když obojí může být vyčerpávající. A tak ani jedna strana nesepíše "splátkový kalendář" - kdy a podle čeho poznáme, že jsme "vyrovnáni". Takže nakonec může nastat tohle: dlužíme sami sobě, protože v té přemíře dávání na sebe zapomeneme. Nebo dlužíme sobě, protože v té přemíře přijímání neodhadneme, kdy už té péče máme dost a jsme "zabíjení láskou". Nebo dlužíme sami sobě, protože přijímající požaduje stále více a my jsme to neuřídili. Nebo dlužíme sami sobě, protože jsme se nenaučili dávat a přijímat jen tak, bez pocitu závazku.
Hnutí mysli 24.: Před pár dny mladá žena se svým partnerem překročili práh mé pracovny. Jedna z více věcí, kterou přišli společně řešit, je pocit neúplného štěstí mladé ženy.
Její partner ji miluje, nedělá ovšem vše tak, aby šťastná byla. On neumí myslet způsobem, kterým myslí ona, pak neumí dávat to, co ona právě potřebuje, obzvlášť, není-li jí dobře. To ji schází, i když ví, že by ho neměla měnit a měla respektovat takového, jaký je.
Zeptala jsem se, zda způsob, jakým mu sděluje svá očekávání je čitelný. Řekla, že to snad musí vědět i cítit, co právě potřebuje. Na moji jinou otázku, jaké všechny možnosti má, říká, že asi tedy hledat jinde, aniž by ho opouštěla, protože to již potřebuje moc - být šťastná. Zeptala jsem se, zda přemýšlela o tom, že začne štěstí hledat uvnitř, uvnitř sebe. Chvilka ticha, odpověď: "Ne, takhle jsem neuvažovala"...
Často si myslíme, že štěstí přichází zvenčí, očekáváme jej od blízkých. A dokonce jej očekáváme tak, že jim nesdělíme, co přesně potřebujeme.
Pak se vystavíme dvojímu riziku: jednak nikdo přesně neví, jak se právě cítíme a co bychom právě potřebovali, nejsme-li čitelní. Takže se snadno může stát, že to nedostaneme.
Jistě, často to jde odhadnout a pochopit, že teď právě nepotřebujeme radu, pouze blízkost. Spoléhat ovšem pokaždé na jasnozřivost blízkých se ne vždy setká s úspěchem. Nejčastější zklamání bývá z nevyslovených očekávání.
A to druhé riziko spočívá v závislosti našeho štěstí od toho, jak se mají věci kolem. Jistě, že okolí na nás působí, jsme to ovšem my, kdo rozhoduje o tom, jak o věcech kolem budeme přemýšlet, jaký zaujmeme postoj, jakou svobodu dáme sobě i blízkým v emocích, na které máme všichni nárok a které přicházejí bez pozvání. A do jaké míry se sami přičiníme a podílíme na svém vnitřním štěstí bez nutnosti toho, aby ho naplňovali lidé kolem.
Tím neříkám, že kvalitní vztahy s blízkými nás nečiní šťastnými.
Její partner ji miluje, nedělá ovšem vše tak, aby šťastná byla. On neumí myslet způsobem, kterým myslí ona, pak neumí dávat to, co ona právě potřebuje, obzvlášť, není-li jí dobře. To ji schází, i když ví, že by ho neměla měnit a měla respektovat takového, jaký je.
Zeptala jsem se, zda způsob, jakým mu sděluje svá očekávání je čitelný. Řekla, že to snad musí vědět i cítit, co právě potřebuje. Na moji jinou otázku, jaké všechny možnosti má, říká, že asi tedy hledat jinde, aniž by ho opouštěla, protože to již potřebuje moc - být šťastná. Zeptala jsem se, zda přemýšlela o tom, že začne štěstí hledat uvnitř, uvnitř sebe. Chvilka ticha, odpověď: "Ne, takhle jsem neuvažovala"...
Často si myslíme, že štěstí přichází zvenčí, očekáváme jej od blízkých. A dokonce jej očekáváme tak, že jim nesdělíme, co přesně potřebujeme.
Pak se vystavíme dvojímu riziku: jednak nikdo přesně neví, jak se právě cítíme a co bychom právě potřebovali, nejsme-li čitelní. Takže se snadno může stát, že to nedostaneme.
Jistě, často to jde odhadnout a pochopit, že teď právě nepotřebujeme radu, pouze blízkost. Spoléhat ovšem pokaždé na jasnozřivost blízkých se ne vždy setká s úspěchem. Nejčastější zklamání bývá z nevyslovených očekávání.
A to druhé riziko spočívá v závislosti našeho štěstí od toho, jak se mají věci kolem. Jistě, že okolí na nás působí, jsme to ovšem my, kdo rozhoduje o tom, jak o věcech kolem budeme přemýšlet, jaký zaujmeme postoj, jakou svobodu dáme sobě i blízkým v emocích, na které máme všichni nárok a které přicházejí bez pozvání. A do jaké míry se sami přičiníme a podílíme na svém vnitřním štěstí bez nutnosti toho, aby ho naplňovali lidé kolem.
Tím neříkám, že kvalitní vztahy s blízkými nás nečiní šťastnými.
Hnutí mysli 25.: Paní psychiatryně mé klientce řekla, ať se okamžitě se svým mužem rozvede, protože žít s takovým "hajzlem" se již déle nedá a nesmí.
Zaujalo mne, že paní psychiatryně manžela mé klientky nikdy neviděla, nikdy s ním nemluvila ani po telefonu, nikdy nenabídla setkání v trojici, nic podobného. Chápu, že silně vnímala stav neštěstí i stížnosti klientky, i její nenaplněné potřeby, které hojně sytila a sytí antidepresivy kombinovanými s léky na spaní (jedny antidepresiva "nesedly" a tak po telefonu naordinovala jiné").
Co nechci chápat, je podsouvání vlastních preferencí klientovi, který žije zcela unikátní životní příběh, ve zcela unikátním kontextu. Tímto neříkám, že každé manželství je potřeba za každou cenu udržet. Co však vidím, je okamžitá ochota partnera přijmout mou nabídku na setkání, co vidím, jsou výsledky párové terapie, které zmíněný pár dosahuje vlastním přičiněním, vzájemným nasloucháním, ochotou naučit se komunikovat jinak. I když dočasně s mou pomocí. O rozvodu nepadla ani zmínka, naopak, dokázali společně s malými dětmi strávit hezkou dovolenou, plánovat další život, jeden druhého oceňovat, pohladit se fyzicky i duševně.
Nevím, zda se paní psychiatryně zajímá o aktuální stav, protože má dosud potřebu klientce zdůrazňovat, že bez léků to zcela určitě nezvládne. I když se klientce významně narušila koncentrace a krátkodobá paměť.
Tímto neříkám, že všichni psychiatři jsou nějací. Pouze si kladu otázku, zda si uvědomujeme sílu autority "bílého pláště" a ohromnou odpovědnost z ní plynoucí a zda dobře, zda-li vůbec, vnitřně reflektujeme svojí odbornou práci ve prospěch těch lidí, kterým sloužíme.
Zaujalo mne, že paní psychiatryně manžela mé klientky nikdy neviděla, nikdy s ním nemluvila ani po telefonu, nikdy nenabídla setkání v trojici, nic podobného. Chápu, že silně vnímala stav neštěstí i stížnosti klientky, i její nenaplněné potřeby, které hojně sytila a sytí antidepresivy kombinovanými s léky na spaní (jedny antidepresiva "nesedly" a tak po telefonu naordinovala jiné").
Co nechci chápat, je podsouvání vlastních preferencí klientovi, který žije zcela unikátní životní příběh, ve zcela unikátním kontextu. Tímto neříkám, že každé manželství je potřeba za každou cenu udržet. Co však vidím, je okamžitá ochota partnera přijmout mou nabídku na setkání, co vidím, jsou výsledky párové terapie, které zmíněný pár dosahuje vlastním přičiněním, vzájemným nasloucháním, ochotou naučit se komunikovat jinak. I když dočasně s mou pomocí. O rozvodu nepadla ani zmínka, naopak, dokázali společně s malými dětmi strávit hezkou dovolenou, plánovat další život, jeden druhého oceňovat, pohladit se fyzicky i duševně.
Nevím, zda se paní psychiatryně zajímá o aktuální stav, protože má dosud potřebu klientce zdůrazňovat, že bez léků to zcela určitě nezvládne. I když se klientce významně narušila koncentrace a krátkodobá paměť.
Tímto neříkám, že všichni psychiatři jsou nějací. Pouze si kladu otázku, zda si uvědomujeme sílu autority "bílého pláště" a ohromnou odpovědnost z ní plynoucí a zda dobře, zda-li vůbec, vnitřně reflektujeme svojí odbornou práci ve prospěch těch lidí, kterým sloužíme.
Hnutí mysli 26.: Je zajímavé, jak žijeme své životy v obrazech a metaforách. V příbězích. A jak si je někdy neuvědomujeme, nepracujeme s nimi, netvoříme a nepředěláváme je ke svému užitku.
Metafora nám umožňuje odstup, pohled z jiného úhlu, přispívá k vyjasnění obsahu a významu, který se za ní skrývá. Třeba zpočátku s někým, kdo nás doprovází, posléze se to dá naučit. Jak namalovat své vlastní příběhy.
Nedávno si klientka stěžovala na pocit zaseknutí, ustrnutí a na smutek z toho plynoucí. Řekla, že se cítí jako studánka, jejíž hladina je zaházena roštím...
To je velice důležitá informace. Je užitečné ji citlivě uchopit.
Řekla jsem, že slyším, že studánka je plná vody, pouze je tady něco navíc.
Již tato věta spustila úsměv, lesklé oči a pocit tepla a uvolnění u srdce a na ramenou. Pracovaly jsme dál a pocit úlevy a tepla se rozšířil postupně do celého těla. Až zcela nahradil původní pocit ustrnutí a smutku. Na jednom jediném sezení.
Všichni jsme slýchali příběhy a pohádky. Představovali si něco, nebo snili. Všichni máme vnitřní obrazy, představy, které nám pomáhají nebo nás brzdí. Mnohdy stačí ty metafory v sobě objevit, přijmout a přezkoumat, slouží-li nám k užitku. Pokud ne, tak je přemalovat. To lze. Vznikají pak jiné příběhy a ty mají i jiné konce. Vážou se k nim jiné pocity. A jiná kvalita bytí.
Příběhy k nám patří. Vzpomenout si, jak si s nimi hrát nemusí být zdaleka obtížné. A pořád jsme to my.
Metafora nám umožňuje odstup, pohled z jiného úhlu, přispívá k vyjasnění obsahu a významu, který se za ní skrývá. Třeba zpočátku s někým, kdo nás doprovází, posléze se to dá naučit. Jak namalovat své vlastní příběhy.
Nedávno si klientka stěžovala na pocit zaseknutí, ustrnutí a na smutek z toho plynoucí. Řekla, že se cítí jako studánka, jejíž hladina je zaházena roštím...
To je velice důležitá informace. Je užitečné ji citlivě uchopit.
Řekla jsem, že slyším, že studánka je plná vody, pouze je tady něco navíc.
Již tato věta spustila úsměv, lesklé oči a pocit tepla a uvolnění u srdce a na ramenou. Pracovaly jsme dál a pocit úlevy a tepla se rozšířil postupně do celého těla. Až zcela nahradil původní pocit ustrnutí a smutku. Na jednom jediném sezení.
Všichni jsme slýchali příběhy a pohádky. Představovali si něco, nebo snili. Všichni máme vnitřní obrazy, představy, které nám pomáhají nebo nás brzdí. Mnohdy stačí ty metafory v sobě objevit, přijmout a přezkoumat, slouží-li nám k užitku. Pokud ne, tak je přemalovat. To lze. Vznikají pak jiné příběhy a ty mají i jiné konce. Vážou se k nim jiné pocity. A jiná kvalita bytí.
Příběhy k nám patří. Vzpomenout si, jak si s nimi hrát nemusí být zdaleka obtížné. A pořád jsme to my.
Hnutí mysli 27.: Před Nějakou dobou mne navštívila klientka, která měla ambiciózní pracovní plány ve svém velice úspěšném podnikání a pro další rozvoj potřebovala kouče.
Mezitím zmínila, že již dva roky trpí velkými bolestmi v břišní dutině, které se jeví jako zápal střev. Lékaři však nevědí proč, protože se vše jeví zdravě. Zeptala jsem se, co se před dvěma léty stalo.
Umřela ji maminka. Milovaná, blízká, úžasná osoba. Na následky těžké nemoci. Odešla rychle.
Odchod maminky ovšem zvládla pozoruhodně dobře, protože brala léky, které jí emočně otupily a fungovala jako "stroj", říká.
Když po dvou letech, na sezení, začala znovu mluvit o mamince, pustily je jí slzy jako dva proudy potůčků a nešly zastavit. Jenom tekly a tekly a ona mluvila. Nejdřív zahanbena, že brečí, pak v rozpacích, že to neustává, posléze spontánně. A dlouho. A mluvila o mamince krásné věci a bolestivé věci...
Náhle řekla: břicho mne nebolí! Ale vůbec..jak to?
Nyní je to rok a půl, žádný nález, žádná bolest.
Kladu si otázku, proč nesmutníme, když je tady místo pro smutek? Proč nepláčeme nad ztrátou, když tak bolí? Proč nám lékaři "pomáhají" otupit bolest a utišit žal, když ještě nenastal ten čas? Proč nám nepomůžou smutek nést? A pak opustit? A proč poslechneme?
Jsou národy i jednotliví lidé, kteří umí brát smrt jako součást života, kteří vědí, že se umíme narodit, umíme dýchat a umíme zemřít. K tomuto poznání došly nebo se od něj nikdy nevzdálily. Zřejmě je jim přirozené.
Pokud nám je přirozené cítit bolest a ztrátu, proč své přirozenosti nenecháme průběh?
Pak je tu ten, kdo opouští tenhle svět, smířen či nikoliv, s bolestí či bez ní, je před významným krokem a mnohdy ocení doprovod člověka, který dokáže kromě své bolesti myslet taky na něj. A i když přes závoj vlastních slz, pořád být přítomen a rozpoznávat jeho tvář, která se často jakoby vyhladí a oči se spokojeně zahledí kamsi, kam zatím my pozůstalí nevidíme.
Mezitím zmínila, že již dva roky trpí velkými bolestmi v břišní dutině, které se jeví jako zápal střev. Lékaři však nevědí proč, protože se vše jeví zdravě. Zeptala jsem se, co se před dvěma léty stalo.
Umřela ji maminka. Milovaná, blízká, úžasná osoba. Na následky těžké nemoci. Odešla rychle.
Odchod maminky ovšem zvládla pozoruhodně dobře, protože brala léky, které jí emočně otupily a fungovala jako "stroj", říká.
Když po dvou letech, na sezení, začala znovu mluvit o mamince, pustily je jí slzy jako dva proudy potůčků a nešly zastavit. Jenom tekly a tekly a ona mluvila. Nejdřív zahanbena, že brečí, pak v rozpacích, že to neustává, posléze spontánně. A dlouho. A mluvila o mamince krásné věci a bolestivé věci...
Náhle řekla: břicho mne nebolí! Ale vůbec..jak to?
Nyní je to rok a půl, žádný nález, žádná bolest.
Kladu si otázku, proč nesmutníme, když je tady místo pro smutek? Proč nepláčeme nad ztrátou, když tak bolí? Proč nám lékaři "pomáhají" otupit bolest a utišit žal, když ještě nenastal ten čas? Proč nám nepomůžou smutek nést? A pak opustit? A proč poslechneme?
Jsou národy i jednotliví lidé, kteří umí brát smrt jako součást života, kteří vědí, že se umíme narodit, umíme dýchat a umíme zemřít. K tomuto poznání došly nebo se od něj nikdy nevzdálily. Zřejmě je jim přirozené.
Pokud nám je přirozené cítit bolest a ztrátu, proč své přirozenosti nenecháme průběh?
Pak je tu ten, kdo opouští tenhle svět, smířen či nikoliv, s bolestí či bez ní, je před významným krokem a mnohdy ocení doprovod člověka, který dokáže kromě své bolesti myslet taky na něj. A i když přes závoj vlastních slz, pořád být přítomen a rozpoznávat jeho tvář, která se často jakoby vyhladí a oči se spokojeně zahledí kamsi, kam zatím my pozůstalí nevidíme.
Hnutí mysli 28.: Líbí se mi, že přemýšlíme o zvířatech způsobem, který je, zdá se, odpovědný, respektující i laskavý (snad) a uvádíme manuály pro vztah se psem v deseti bodech (dostupno kdesi na internetu):
10 věcí, které vám pes nikdy neřekne (volný překlad Katarína Bradáč):
1. Můj život trvá 10-15 let. Každá chvilka SAMOTY je pro mne bolestná. Pamatuj na to předtím, než si mne pořídíš.
2. Dej mi čas POCHOPIT, co ode mne chceš.
3. DŮVĚŘUJ mi – je to pro mne životně důležité.
4. NEZLOB se na mne dlouho a nezavírej mne za TREST.
5. Máš práci, koníčky, přátelé. Já MÁM POUZE TEBE.
6. MLUV ke mně. I když nerozumím tvým slovům, ROZUMÍM TVÉMU HLASU, když ke mně promlouvá.
7. Mysli na to, že JAKKOLIV o mě PEČUJEŠ, nikdy to nezapomenu.
8. Předtím, než mne UDEŘÍŠ, mysli na to, že mám ostré zuby, které tě lehce můžou zranit, ale já se rozhodl tě nekousnout, protože tě MILUJI.
9. Než mi vynadáš, že nespolupracuji, jsem paličatý nebo líný, zeptej se sám sebe, jestli se NETRÁPÍM. Možná nemám správnou POTRAVU, nebo jsem byl příliš dlouho ven, nebo mé SRDCE STÁRNE a SLÁBNE.
10. PEČUJ o mne, když zestárnu. Taky zestárneš. DOPROVOĎ mne na poslední cestě. Neříkej: „nesnesu na to pohled“ nebo „udělejte to beze mne“. Všechno na světě je pro mne snesitelnější, KDYŽ JSI U MĚ. I SMRT. Pamatuj, že tě miluji.
Tak si říkám, že je tohle vše snad samozřejmostí mezi člověkem a člověkem, a tak si pouze píšeme tyto vzkazy, abychom se to naučili přenášet taky mezi člověka a zvíře. Přes srdce.
Nebo opačně? Umíme to u zvířat a naučíme se to pak mezi lidmi?
A taky si kladu otázku, kdo má podobná semínka do našich srdcí zasít, zda jsou tam odjakživa, pouze někdy ještě nevyklíčila, protože na to nebyly podmínky?
A co se stane se semínky, které od začátku někdo zalévá žlučí, šlape po nich nebo je nechá uschnout na troud? Zda je lidské srdce tak silné, že to vše ustojí a počká, až bude moci samo rozhodnout, jakou cestou se vydá dál.
Věřím, že všichni cítíme, zda jsme na správné cestě.
10 věcí, které vám pes nikdy neřekne (volný překlad Katarína Bradáč):
1. Můj život trvá 10-15 let. Každá chvilka SAMOTY je pro mne bolestná. Pamatuj na to předtím, než si mne pořídíš.
2. Dej mi čas POCHOPIT, co ode mne chceš.
3. DŮVĚŘUJ mi – je to pro mne životně důležité.
4. NEZLOB se na mne dlouho a nezavírej mne za TREST.
5. Máš práci, koníčky, přátelé. Já MÁM POUZE TEBE.
6. MLUV ke mně. I když nerozumím tvým slovům, ROZUMÍM TVÉMU HLASU, když ke mně promlouvá.
7. Mysli na to, že JAKKOLIV o mě PEČUJEŠ, nikdy to nezapomenu.
8. Předtím, než mne UDEŘÍŠ, mysli na to, že mám ostré zuby, které tě lehce můžou zranit, ale já se rozhodl tě nekousnout, protože tě MILUJI.
9. Než mi vynadáš, že nespolupracuji, jsem paličatý nebo líný, zeptej se sám sebe, jestli se NETRÁPÍM. Možná nemám správnou POTRAVU, nebo jsem byl příliš dlouho ven, nebo mé SRDCE STÁRNE a SLÁBNE.
10. PEČUJ o mne, když zestárnu. Taky zestárneš. DOPROVOĎ mne na poslední cestě. Neříkej: „nesnesu na to pohled“ nebo „udělejte to beze mne“. Všechno na světě je pro mne snesitelnější, KDYŽ JSI U MĚ. I SMRT. Pamatuj, že tě miluji.
Tak si říkám, že je tohle vše snad samozřejmostí mezi člověkem a člověkem, a tak si pouze píšeme tyto vzkazy, abychom se to naučili přenášet taky mezi člověka a zvíře. Přes srdce.
Nebo opačně? Umíme to u zvířat a naučíme se to pak mezi lidmi?
A taky si kladu otázku, kdo má podobná semínka do našich srdcí zasít, zda jsou tam odjakživa, pouze někdy ještě nevyklíčila, protože na to nebyly podmínky?
A co se stane se semínky, které od začátku někdo zalévá žlučí, šlape po nich nebo je nechá uschnout na troud? Zda je lidské srdce tak silné, že to vše ustojí a počká, až bude moci samo rozhodnout, jakou cestou se vydá dál.
Věřím, že všichni cítíme, zda jsme na správné cestě.
Hnutí mysli 29.: Často na sezeních slýchám, že se chceme něčeho ZBAVIT. Návyku, nebo myšlenky nebo něčeho jiného, co nám nevyhovuje, vadí, ubližuje.
Člověk obvykle umí velmi dobře popsat to, co NECHCE. Když se ptám, co CHCE místo toho, často nastane dlouhá pauza a pak odpověď "NEVÍM".
To je DOBRÁ odpověď. Pokud nevím, tak přemýšlím, hledám a budu vědět později.
Často dosud nebyl prostor, aby se klient zamyslel, co to vlastně pro sebe potřebuje. Takže to pochopitelně dlouho nedostával. Tak přirozeně nastala ta chvíle, že již strádá natolik, že duše nebo tělo volá o pomoc.
A to je vlastně "dobře", protože tak naléhavost pomáhá k pozastavení a k cestě za řešením.
Když se něčeho ZBAVUJEME, myslím, že je užitečné přemýšlet taky nad tím, čím misku NAPLNIT, když už z ní vylijeme vodu.
Taky ji nemusíme vylívat. Miska se dá vyprázdnit od vody i jinými způsoby: vložit postupně do ní kameny, které časem vodu vytlačí. Nebo postavit misku na slunce a nechat ji, ať se vypaří. Anebo z ní dát napít ptákům, ať mají z ní užitek.
Anebo se taky rozhodnout, v souladu se svým nitrem, že po odstranění vody nebude miska "bez ničeho", ale to, co chce člověk MÍSTO vody ve své misce, je vzduch nebo prázdno, prázdné MÍSTO.
Člověk obvykle umí velmi dobře popsat to, co NECHCE. Když se ptám, co CHCE místo toho, často nastane dlouhá pauza a pak odpověď "NEVÍM".
To je DOBRÁ odpověď. Pokud nevím, tak přemýšlím, hledám a budu vědět později.
Často dosud nebyl prostor, aby se klient zamyslel, co to vlastně pro sebe potřebuje. Takže to pochopitelně dlouho nedostával. Tak přirozeně nastala ta chvíle, že již strádá natolik, že duše nebo tělo volá o pomoc.
A to je vlastně "dobře", protože tak naléhavost pomáhá k pozastavení a k cestě za řešením.
Když se něčeho ZBAVUJEME, myslím, že je užitečné přemýšlet taky nad tím, čím misku NAPLNIT, když už z ní vylijeme vodu.
Taky ji nemusíme vylívat. Miska se dá vyprázdnit od vody i jinými způsoby: vložit postupně do ní kameny, které časem vodu vytlačí. Nebo postavit misku na slunce a nechat ji, ať se vypaří. Anebo z ní dát napít ptákům, ať mají z ní užitek.
Anebo se taky rozhodnout, v souladu se svým nitrem, že po odstranění vody nebude miska "bez ničeho", ale to, co chce člověk MÍSTO vody ve své misce, je vzduch nebo prázdno, prázdné MÍSTO.
Hnutí mysli 30.: Před pár dny jsem zažila jedno z těch sezení, kdy několik otázek, které "sedly", respekt a úcta k člověku a k jeho vidění světa, má důvěra, že odpovědi má v sobě a nepotřebuje nic "zvenčí", zařídily, že pro vyřešení problému stačilo toto jedno sezení.
Šlo o dlouhotrvající trápení v nejasném vztahu, strach ze zamítavé odpovědi na otázku "tak jak to tedy s námi je a bude?" a pocit"prohry či selhání", pokud by se tak stalo.
Jak lidské, zcela pochopitelné a křehké.
Paralyzující a nesvobodné, zraňující a dusivé současně.
Tak si kladu otázku, jak se to stane, že si krásný, plnohodnotný člověk spojí ve své duši touhu po odpovědi na důležitou otázku se strachem z odpovědi negativní? Odkud se ten strach bere? Proč by svobodné rozhodnutí jiného člověka, že se k našemu životu nepřipojí jako partner, mělo vyvolávat pocit odmítnutí mé bytosti, selhání či prohry?
Nezůstávám já, v mé čisté podstatě sebou i nadále, navzdory tomu, jak se jiní lidi kolem mne rozhodují a co dělají se svými životy?
Je právo pro svobodnou volbu něco přijmout či odmítnout nutně spojeno s prohrou nebo výhrou?
Má "soutěž" vůbec místo ve vztazích? Je možné ve vztazích vyhrávat nebo prohrávat?
Když někdo odmítne mou nabídku, musí to nutně znamenat, že odmítá mou bytost nebo pouze svobodně odmítá nabídku, která není v souladu s jeho životní vizí?
Co nás dusí pod pokličkou beznaděje, pochyb a strachu se zeptat, jak tedy věci jsou, když odpověď je tak důležitá a konec konců i ta negativní sebou nese určité osvobození a úlevu z poznání?
Možná, zvažuji, kde by měl začít proces vysvětlování, že jsme všichni jiní, jedineční a všichni v pořádku a máme všechno, abychom byli v pořádku i nadále. Že k tomu, abychom byli sami sebou, není potřeba "svolení" zvenčí. Ani souhlas od jiných, ani kladné odpovědi, ani plnění představ jiných o tom, jak bychom měli žít.
Naopak, ti druzí mají tu jedinečnou příležitost respektovat naši svobodnou vůli, tak, jako máme tuhle příležitost my vůči sobě i těm druhým.
Kde by to mělo začít? V rodině? Bezpodmínečnou láskou, přijetím, svobodou i odpovědností? Upřímností bez manipulace? Zřejmě. A když se tak nestalo, pak ve škole? Snad. Pak ty děti vyrostou a budou se moci rozhodnout, zda to naučí děti své.
Nebo je nezbytné trápení na cestě k moudrosti a ta je jím vykoupena? Protože zkušenost je nesdělitelná?
Pak ať nás alespoň někdo učí klást si ty dobré otázky a dá nám taky svobodu mít své vlastní odpovědi nebo taky svobodu říct "nevím", potřebuji čas.
Šlo o dlouhotrvající trápení v nejasném vztahu, strach ze zamítavé odpovědi na otázku "tak jak to tedy s námi je a bude?" a pocit"prohry či selhání", pokud by se tak stalo.
Jak lidské, zcela pochopitelné a křehké.
Paralyzující a nesvobodné, zraňující a dusivé současně.
Tak si kladu otázku, jak se to stane, že si krásný, plnohodnotný člověk spojí ve své duši touhu po odpovědi na důležitou otázku se strachem z odpovědi negativní? Odkud se ten strach bere? Proč by svobodné rozhodnutí jiného člověka, že se k našemu životu nepřipojí jako partner, mělo vyvolávat pocit odmítnutí mé bytosti, selhání či prohry?
Nezůstávám já, v mé čisté podstatě sebou i nadále, navzdory tomu, jak se jiní lidi kolem mne rozhodují a co dělají se svými životy?
Je právo pro svobodnou volbu něco přijmout či odmítnout nutně spojeno s prohrou nebo výhrou?
Má "soutěž" vůbec místo ve vztazích? Je možné ve vztazích vyhrávat nebo prohrávat?
Když někdo odmítne mou nabídku, musí to nutně znamenat, že odmítá mou bytost nebo pouze svobodně odmítá nabídku, která není v souladu s jeho životní vizí?
Co nás dusí pod pokličkou beznaděje, pochyb a strachu se zeptat, jak tedy věci jsou, když odpověď je tak důležitá a konec konců i ta negativní sebou nese určité osvobození a úlevu z poznání?
Možná, zvažuji, kde by měl začít proces vysvětlování, že jsme všichni jiní, jedineční a všichni v pořádku a máme všechno, abychom byli v pořádku i nadále. Že k tomu, abychom byli sami sebou, není potřeba "svolení" zvenčí. Ani souhlas od jiných, ani kladné odpovědi, ani plnění představ jiných o tom, jak bychom měli žít.
Naopak, ti druzí mají tu jedinečnou příležitost respektovat naši svobodnou vůli, tak, jako máme tuhle příležitost my vůči sobě i těm druhým.
Kde by to mělo začít? V rodině? Bezpodmínečnou láskou, přijetím, svobodou i odpovědností? Upřímností bez manipulace? Zřejmě. A když se tak nestalo, pak ve škole? Snad. Pak ty děti vyrostou a budou se moci rozhodnout, zda to naučí děti své.
Nebo je nezbytné trápení na cestě k moudrosti a ta je jím vykoupena? Protože zkušenost je nesdělitelná?
Pak ať nás alespoň někdo učí klást si ty dobré otázky a dá nám taky svobodu mít své vlastní odpovědi nebo taky svobodu říct "nevím", potřebuji čas.
Hnutí mysli 31.: Vyslechla jsem příběh mladé ženy, vdané, s dětmi, jak je oblíbená v práci pro svojí nekonfliktnost.
Díky ní ji z času načas přesunou spolupracovat s "problémovými lidmi", protože vyjde s každým.
Ona sama však, to vše vnímá odlišně. Byla vychována maminkou a babičkou, které pořád říkaly: "to nesmíš, to se nesluší, to nejde...CO TOMU ŘEKNOU LIDI?"
Tak se naučila neříkat svůj názor, nepouštět se do polemiky, neargumentovat, souhlasit, přikyvovat.
A cítí se takhle jako v pasti. Nešťastná. Co tomu řeknou lidi...
Tak ráda by v práci řekla, co si myslí, zatím to neumí.
Třeba by "lidi“ bili rádi, kdyby vyslechli něčí názor, který je podán se vším respektem k druhému a je klidně odlišný. Třeba by "lidi" byli za to rádi, protože by si rozšířili pohled na věc, blíž by poznali partnera v komunikaci. Třeba by ty lidi těšilo s někým si dobře popovídat, zamyslet se nad tím, co říká, obohatit si obzor.
Třeba by se "lidi" cítili i poctěni, že ten druhý jim věnuje svůj čas a důvěřuje jim natolik, že se neobává sdělit jim svůj odlišný názor. Že je považuje za tak vyzrálé komunikační partnery, že nepochybuje o tom, že se můžou vzájemně respektovat a vážit si jeden druhého i navzdory odlišným názorům, pohledům, postojům.
Třeba by „lidi“ byli vděčni za sdílení zkušenosti s někým, kdo si sám sebe váží natolik, že neváhá, je-li tázán, říct něco, z čeho by babičku rázem vzaly mdloby. Protože se nesluší nesouhlasit, nesluší se mít svůj názor, nesluší se oponovat a již vůbec se nesluší udělat něco jiného, než souhlasit a přitakat. Zejména staršímu člověku ale i "těm lidem" vůbec.
Co by "lidi" řekli tomu, že na téhle planetě má každý plné a nepopiratelné právo myslet si to, co chce, říct to, co si myslí a cítí, taky říct "ne" a taky odmítnout "dát pusinku strejdovi z Liberce", odmítnout nasliněný kapesník tety z Dejvic blížící se k umazané puse od malin, odmítnout účastnit se rozhovoru, je-li ten nezajímavý, dlouhý, nudný.
A taky si vzít klidně i poslední kousek koláče z talíře. Neodmítnou jahody jen proto, že se nesluší si vzít již napoprvé. Říct "nebudu právník, i když táta i děd i praděd byli, budu mít zahradnictví, protože je to můj sen". A říct: "matko, nepřeji si, abys pomlouvala mého přítele, pro můj život si vybírám lidi dle svého uvážení a nemá to nic společného s láskou k tobě".
Co se stalo babičce, že jí jsou "lidi" milejší než vlastní duše nebo duše její dcery a vnučky?
Je to náročná životní strategie, žít pro zavděčení se "všem těm lidem" (A KTEŘÍ TO VLASTNĚ JSOU?) místo žití jednoduše života svého, dle sebe. Klidně i pro druhé, poté, co člověk nalezne, co je to žít SVŮJ ŽIVOT.
Aby byl pak klidným přítelem v době neklidu srdce člověka, který přichází s vyplašenou duší, číší plnou pramenité vody, teplou dlaní, která hladí srce, slzou v oku, při naslouchání trápení, které loudí světem, pokojným souputníkem ve chvílích, kdy bližní potřebuje křičet, laskavou náručí, kam se dá schovat, měkkým i pevným objetím, když bližní potřebuje plakat, chápajícím a moudrým, chybujícím avšak milujícím, odpouštějícím sobě a druhým nedokonalost člověčí. Ve svém vlastním žití.
Ne v žití z domněnek, jak „je třeba žít“, aby lidi kolem říkali „správně žiješ podle nás, těch lidí kolem, kteří mají snad pouze to společné, že nejsou a nebudou Ty“.
Díky ní ji z času načas přesunou spolupracovat s "problémovými lidmi", protože vyjde s každým.
Ona sama však, to vše vnímá odlišně. Byla vychována maminkou a babičkou, které pořád říkaly: "to nesmíš, to se nesluší, to nejde...CO TOMU ŘEKNOU LIDI?"
Tak se naučila neříkat svůj názor, nepouštět se do polemiky, neargumentovat, souhlasit, přikyvovat.
A cítí se takhle jako v pasti. Nešťastná. Co tomu řeknou lidi...
Tak ráda by v práci řekla, co si myslí, zatím to neumí.
Třeba by "lidi“ bili rádi, kdyby vyslechli něčí názor, který je podán se vším respektem k druhému a je klidně odlišný. Třeba by "lidi" byli za to rádi, protože by si rozšířili pohled na věc, blíž by poznali partnera v komunikaci. Třeba by ty lidi těšilo s někým si dobře popovídat, zamyslet se nad tím, co říká, obohatit si obzor.
Třeba by se "lidi" cítili i poctěni, že ten druhý jim věnuje svůj čas a důvěřuje jim natolik, že se neobává sdělit jim svůj odlišný názor. Že je považuje za tak vyzrálé komunikační partnery, že nepochybuje o tom, že se můžou vzájemně respektovat a vážit si jeden druhého i navzdory odlišným názorům, pohledům, postojům.
Třeba by „lidi“ byli vděčni za sdílení zkušenosti s někým, kdo si sám sebe váží natolik, že neváhá, je-li tázán, říct něco, z čeho by babičku rázem vzaly mdloby. Protože se nesluší nesouhlasit, nesluší se mít svůj názor, nesluší se oponovat a již vůbec se nesluší udělat něco jiného, než souhlasit a přitakat. Zejména staršímu člověku ale i "těm lidem" vůbec.
Co by "lidi" řekli tomu, že na téhle planetě má každý plné a nepopiratelné právo myslet si to, co chce, říct to, co si myslí a cítí, taky říct "ne" a taky odmítnout "dát pusinku strejdovi z Liberce", odmítnout nasliněný kapesník tety z Dejvic blížící se k umazané puse od malin, odmítnout účastnit se rozhovoru, je-li ten nezajímavý, dlouhý, nudný.
A taky si vzít klidně i poslední kousek koláče z talíře. Neodmítnou jahody jen proto, že se nesluší si vzít již napoprvé. Říct "nebudu právník, i když táta i děd i praděd byli, budu mít zahradnictví, protože je to můj sen". A říct: "matko, nepřeji si, abys pomlouvala mého přítele, pro můj život si vybírám lidi dle svého uvážení a nemá to nic společného s láskou k tobě".
Co se stalo babičce, že jí jsou "lidi" milejší než vlastní duše nebo duše její dcery a vnučky?
Je to náročná životní strategie, žít pro zavděčení se "všem těm lidem" (A KTEŘÍ TO VLASTNĚ JSOU?) místo žití jednoduše života svého, dle sebe. Klidně i pro druhé, poté, co člověk nalezne, co je to žít SVŮJ ŽIVOT.
Aby byl pak klidným přítelem v době neklidu srdce člověka, který přichází s vyplašenou duší, číší plnou pramenité vody, teplou dlaní, která hladí srce, slzou v oku, při naslouchání trápení, které loudí světem, pokojným souputníkem ve chvílích, kdy bližní potřebuje křičet, laskavou náručí, kam se dá schovat, měkkým i pevným objetím, když bližní potřebuje plakat, chápajícím a moudrým, chybujícím avšak milujícím, odpouštějícím sobě a druhým nedokonalost člověčí. Ve svém vlastním žití.
Ne v žití z domněnek, jak „je třeba žít“, aby lidi kolem říkali „správně žiješ podle nás, těch lidí kolem, kteří mají snad pouze to společné, že nejsou a nebudou Ty“.
Hnutí mysli 32.: Před časem jsme měli milou návštěvu, rodinu se dvěma kluky. Rozhovor plynul, teplé sýrové tyčinky mizeli :)
V jednu chvíli se maminka zvedla ze svého křesla, aby si odskočila na toaletu. Když se vracela, její kluk si zasedl do uvolněného křesla.
Maminka k němu přistoupila a řekla: "Dovolíš? Tohle je moje místo." Kluk se zvedl a šoupnul se na své původní místečko.
Ten moment, aniž bychom o něm dál mluvili, se mi vryl do paměti a několikrát jsem se k němu v myšlenkách vracela. Proč?
Protože se mi velice líbil.
Co se odehrálo? Měla maminka přece nechat svou ratolest, ať si hoví na místě, kde se mu zřejmě líbilo víc a jednoduše si sednout vedle? Nebo se měli namačkat na to jedno místo společně? Nebo něco jiného?
V mých očích maminka udělala velice moudrou věc.
Napadlo někoho, že odehnala syna pryč? S tím bych si dovolila nesouhlasit.
Nešlo o situaci, kde by dítě strádalo. Naopak. Mělo dost místa, v ten večer neustálý kontakt s rodiči, šimrání po zádech, tulení, dárečky, pití a jídlo, účastnilo se dialogu, své místo na sezení si samo vybralo, večer plynul.
To, co maminka dle mého pochopení udělala velice moudře, má několik rovin.
1. Postarala se o sebe
(Kolik maminek se prostě "obětuje" svým rodinám a strádá, protože upozadí a nenaplňují své potřeby? Třeba to dělají vědomě a dobrovolně. Dá se namítnout. Třeba. Nenabízí však takhle chtě-nechtě rolový model svým potomkům, ať už jsou to holky nebo kluci? Model, jak se má žena-matka chovat?)
2. Přispěla k učení svých dětí o tom, že každý máme svůj prostor a je to tak v pořádku, respektovat prostor svůj i prostor druhého člověka
3. Přispěla k učení svých dětí o tom, co je asertivní projev, když žádáme o něco pro sebe, bez obviňování, zastrašování, shazování, nátlaku, manipulace, vydírání
4. Ukázala, že na tomhle světě je taky pro sebe a to má hodnotu, se kterou se jednoduše počítá, role maminky není vše-pohlcující, je jednou z částí jejího sebeurčení
Tuhle rodinu znám a vím, že oba rodiče by život položili za své děti. Že přemýšlí a reflektují své rodičovství. Nevím, odkud se to vzalo a jak to dělají, ale nezapomínají na to, že jsou sami lidmi s jedinečnou hodnotou, kterou neopomíjejí rozvíjet a pečují o sebe s láskou, stejně jako o své děti.
V jednu chvíli se maminka zvedla ze svého křesla, aby si odskočila na toaletu. Když se vracela, její kluk si zasedl do uvolněného křesla.
Maminka k němu přistoupila a řekla: "Dovolíš? Tohle je moje místo." Kluk se zvedl a šoupnul se na své původní místečko.
Ten moment, aniž bychom o něm dál mluvili, se mi vryl do paměti a několikrát jsem se k němu v myšlenkách vracela. Proč?
Protože se mi velice líbil.
Co se odehrálo? Měla maminka přece nechat svou ratolest, ať si hoví na místě, kde se mu zřejmě líbilo víc a jednoduše si sednout vedle? Nebo se měli namačkat na to jedno místo společně? Nebo něco jiného?
V mých očích maminka udělala velice moudrou věc.
Napadlo někoho, že odehnala syna pryč? S tím bych si dovolila nesouhlasit.
Nešlo o situaci, kde by dítě strádalo. Naopak. Mělo dost místa, v ten večer neustálý kontakt s rodiči, šimrání po zádech, tulení, dárečky, pití a jídlo, účastnilo se dialogu, své místo na sezení si samo vybralo, večer plynul.
To, co maminka dle mého pochopení udělala velice moudře, má několik rovin.
1. Postarala se o sebe
(Kolik maminek se prostě "obětuje" svým rodinám a strádá, protože upozadí a nenaplňují své potřeby? Třeba to dělají vědomě a dobrovolně. Dá se namítnout. Třeba. Nenabízí však takhle chtě-nechtě rolový model svým potomkům, ať už jsou to holky nebo kluci? Model, jak se má žena-matka chovat?)
2. Přispěla k učení svých dětí o tom, že každý máme svůj prostor a je to tak v pořádku, respektovat prostor svůj i prostor druhého člověka
3. Přispěla k učení svých dětí o tom, co je asertivní projev, když žádáme o něco pro sebe, bez obviňování, zastrašování, shazování, nátlaku, manipulace, vydírání
4. Ukázala, že na tomhle světě je taky pro sebe a to má hodnotu, se kterou se jednoduše počítá, role maminky není vše-pohlcující, je jednou z částí jejího sebeurčení
Tuhle rodinu znám a vím, že oba rodiče by život položili za své děti. Že přemýšlí a reflektují své rodičovství. Nevím, odkud se to vzalo a jak to dělají, ale nezapomínají na to, že jsou sami lidmi s jedinečnou hodnotou, kterou neopomíjejí rozvíjet a pečují o sebe s láskou, stejně jako o své děti.
Hnutí mysli 33.: VZTAHY. Tolik prostoru pro lásku i pro utrpení. Proč?
Proč být v jakémkoliv vztahu nešťastni, pokud:
- známe svou vlastní hodnotu a objevujeme hodnotu partnera,
- vnímáme svojí vlastní svobodu a respektujeme svobodu druhého,
- myslíme a mluvíme čistě a nasloucháme, co nám partner chce říct a ověřujeme si, nakolik mu rozumíme,
- máme svou životní vizi a nevnucujeme ji partnerovi, stejně jako si nenecháme vnutit vize druhých,
- žijeme v lásce, lásku umíme dát a lásku umíme přijmout,
- víme, že děláme chyby a umíme se omluvit i omluvu přijmout a stejná práva respektujeme u druhého,
- umíme žít s vděčností za to, co máme, místo spalující touhy po tom, co nám nepatří,
- osobně zodpovídáme za své štěstí a vnitřní klid bez tlaku na druhé, že budeme šťastni, pouze když se oni změní,
- umíme si sebe i druhého vážit natolik, že pokud je něco ve vztahu neslučitelné se štěstím, svobodou, láskou, úctou a dobrým žitím, nejprve se snažíme to společně uchopit a změnit, než pomyslíme na rozlučení?
Proč být v jakémkoliv vztahu nešťastni, pokud:
- známe svou vlastní hodnotu a objevujeme hodnotu partnera,
- vnímáme svojí vlastní svobodu a respektujeme svobodu druhého,
- myslíme a mluvíme čistě a nasloucháme, co nám partner chce říct a ověřujeme si, nakolik mu rozumíme,
- máme svou životní vizi a nevnucujeme ji partnerovi, stejně jako si nenecháme vnutit vize druhých,
- žijeme v lásce, lásku umíme dát a lásku umíme přijmout,
- víme, že děláme chyby a umíme se omluvit i omluvu přijmout a stejná práva respektujeme u druhého,
- umíme žít s vděčností za to, co máme, místo spalující touhy po tom, co nám nepatří,
- osobně zodpovídáme za své štěstí a vnitřní klid bez tlaku na druhé, že budeme šťastni, pouze když se oni změní,
- umíme si sebe i druhého vážit natolik, že pokud je něco ve vztahu neslučitelné se štěstím, svobodou, láskou, úctou a dobrým žitím, nejprve se snažíme to společně uchopit a změnit, než pomyslíme na rozlučení?
Hnutí mysli 34.: NAPLNĚNÍ ŽIVOTNÍHO POSLÁNÍ
Kdybychom se rodili třeba s nápisem na břiše, kde by stálo:
1. Tvé životní poslání je ... (konkrétní cíl),
2. Naplníš ho tak, že ... (konkrétní cesta),
3. Na cestě Ti pomůže a doprovodí Tě ... (konkrétní jména),
možná by leccos bylo snadnější.
Nerodíme se ale s podobným zápisem v duši? Jenom rozluštit kryptogram?
Kdybychom se rodili třeba s nápisem na břiše, kde by stálo:
1. Tvé životní poslání je ... (konkrétní cíl),
2. Naplníš ho tak, že ... (konkrétní cesta),
3. Na cestě Ti pomůže a doprovodí Tě ... (konkrétní jména),
možná by leccos bylo snadnější.
Nerodíme se ale s podobným zápisem v duši? Jenom rozluštit kryptogram?
Hnutí mysli 35.: Mužská srdce
To, že se již malým klukům říká, že nepláčou, je snad v dnešní společnosti považováno většinou za nesmysl a škodlivý postulát. Nakonec jen málokdo nepolaská plačící dítko v kalhotách, když se mu přihodí něco velmi bolestného, ať už na duši nebo na těle.
Pak se ovšem někde v čase stane něco velmi zvláštního. Zatím co na počátku má malý kluk, stejně jako malá holka, nárok na pohlazení, přitulení, na slzy a strach, na bázeň, malou dušičku, bezmocnost či nevědění – najednou nastane ten zázrak a očekává se od něj, včera kluka – dneska muže, že odteď navěky bude zcela silný, jasně zorientován, plný elánu, finančně zabezpečený, emočně stabilní, bude vědět, co chce, bude moudrý a bude umět odpovědět na každou otázku od jaderní fyziky po zdravou výživu, ovládat světové jazyky, vtipný, sportovec, sexuálně výkonný a věrný, kulinář, romantický, perfektní otec, co ještě?
Taky si myslím, že žena může být silný vůdce, aniž by ztratila kapičku ženskosti. Chce-li.
Rovněž muž může být sláb, unavený, uhnán, neumět odpovědět, může se cítit ztracen, může prožívat strach, beznaděj, pocit, že si neumí poradit, cítit se nejistě a plakat, aniž by ztratil na své mužskosti.
Jeden z nejkrásnějších darů mezi lidmi je pláč v přítomnosti člověka. Na jedné straně dar důvěry, že plakat smí, na druhé straně dar přijetí, že plakat může. Mužské slzy jsou stejně slané, jako slzy dítěte, jako slzy ženy. Jsou lidské. Když nepláčou oči, pláčou orgány.
Není potřeba pokaždé umět na všechno odpovědět, se vším si poradit, být hrdinou. Není potřeba předstírat sílu, když bolí duše. Není ostuda požádat o objetí a mlčenlivé přijetí.
Není potřeba být více mužem, nežli ČLOVĚKEM.
To, že se již malým klukům říká, že nepláčou, je snad v dnešní společnosti považováno většinou za nesmysl a škodlivý postulát. Nakonec jen málokdo nepolaská plačící dítko v kalhotách, když se mu přihodí něco velmi bolestného, ať už na duši nebo na těle.
Pak se ovšem někde v čase stane něco velmi zvláštního. Zatím co na počátku má malý kluk, stejně jako malá holka, nárok na pohlazení, přitulení, na slzy a strach, na bázeň, malou dušičku, bezmocnost či nevědění – najednou nastane ten zázrak a očekává se od něj, včera kluka – dneska muže, že odteď navěky bude zcela silný, jasně zorientován, plný elánu, finančně zabezpečený, emočně stabilní, bude vědět, co chce, bude moudrý a bude umět odpovědět na každou otázku od jaderní fyziky po zdravou výživu, ovládat světové jazyky, vtipný, sportovec, sexuálně výkonný a věrný, kulinář, romantický, perfektní otec, co ještě?
Taky si myslím, že žena může být silný vůdce, aniž by ztratila kapičku ženskosti. Chce-li.
Rovněž muž může být sláb, unavený, uhnán, neumět odpovědět, může se cítit ztracen, může prožívat strach, beznaděj, pocit, že si neumí poradit, cítit se nejistě a plakat, aniž by ztratil na své mužskosti.
Jeden z nejkrásnějších darů mezi lidmi je pláč v přítomnosti člověka. Na jedné straně dar důvěry, že plakat smí, na druhé straně dar přijetí, že plakat může. Mužské slzy jsou stejně slané, jako slzy dítěte, jako slzy ženy. Jsou lidské. Když nepláčou oči, pláčou orgány.
Není potřeba pokaždé umět na všechno odpovědět, se vším si poradit, být hrdinou. Není potřeba předstírat sílu, když bolí duše. Není ostuda požádat o objetí a mlčenlivé přijetí.
Není potřeba být více mužem, nežli ČLOVĚKEM.
Hnutí mysli 36.: ROZCHODY A LOUČENÍ
Jsou vztahy, které přetrvají, jsou vztahy, které skončí.
Znám jenom pár párů, a jsou to již lidé zralejšího věku, kteří si byli vzájemně jedinými partnery v životě a jsou pořád spolu. Pak znám mnoho lidí, kteří jednou nebo spíš několikrát prošli vztahy a rozchody. V roli „opuštěných“ nebo „opouštějících“, nebo v obou rolích.
Když mluvím s OPOUŠTĚJÍCÍMI, často říkají, že o rozchodu uvažují dlouho, ale bojí se reakce, bojí se slz, výčitek i vyhrožování. Bojí se finančních následků, bojí se, že jim nebude umožněno se stýkat s dětmi, bojí se, že právě děti budou zneužity jako nástroj pomsty. Bojí se, že jejich rozhodnutí podléhá výkyvům, bojí se, aby se neunáhlili, váhají, zda to opravdu mají udělat. Nebo to již vyslovili, ale lekli se a vzali svá slova zpátky. Přitom cítí, že vztah pro ně skončil.
Když mluvím s OPUŠTĚNÝMI, slýchám, přes potoky slz, že tomu nemohou uvěřit, že potřebují ještě jednu šanci. Že jsou špatní , vinní. Cítí hlubokou bolest, ničivou beznaděj, zhrzení, ponížení, zoufalost, cítí se méněcenně, sebevědomí je schouleno v koutku, mají strach z budoucnosti, pocit, jakoby se svět rozsypal na kousíčky, nevědí, kdo najednou jsou a co bude dál. Minulost, budoucnost i sebeurčení a bezpečí jsou pryč. Přejí si pouze, aby se partner vrátil, jinak zemřou. Obávají se, jak budou reagovat děti, rodina, sousedé.
I když časem nechtějí, aby se partner vrátil, nevědí, jak se životem naložit dál, mají pocit, že nemůžou již nikomu věřit. Jakoby zemřel kus srdce i člověka uvnitř. Nebo konec vztahu berou jako osobní prohru.
Někdy i navzdory tomu, že se jim po skončení vztahu často jaksi zvláštně ULEVÍ. A taky se stává, že časem konec vztahu berou s VDĚČNOSTÍ, protože nebýt odchodu partnera, neudálo by se něco, co mělo nakonec hodnotu a důležitý význam, ať je to osobní rozvoj, nebo dokonce nový vztah.
Není lehké setkat se s bolestí a se ztrátou. Lehké ne, lidské ano.
Často víme, jak vztahy NAVAZOVAT, málokdy víme, jak je ROZVAZOVAT. Když už to jinak nejde. S láskou a důstojností, bez manipulace a nepřátelství. Bez paralyzujícího pocitu, s důvěrou v sebe i v partnera, že jsme neztratili nic ze své hodnoty, pouze se naše partnerské cesty rozchází, protože se naplnily a někdy se ty lidské třeba i přetnou. Bez trpkosti. Třeba i s uvědoměním, co nám vztah přinesl, i když končí, jaký měl VÝZNAM, kam jsme se VYVINULI, posunuli právě díky němu. Co jsme se díky němu o sobě NAUČILI na cestě utváření sebe sama.
Není nemožné v minulém vztahu spatřit význam, když uzraje ten čas a člověk je k sobě upřímný. Co se odehrálo od počátku, co bylo hodnotné, kam se díky vztahu s partnerem člověk osobně posunul, čemu se naučil, k čemu dozrál. V čem mu partner pomohl v utváření sebe. I jaké DARY si odevzdali vzájemně. Je možné být za to vděčný. Taky si zreflektovat, čemu se člověk chce v budoucnu vyhnout. Poděkovat, slovně nebo v mysli.
Taky je možné ODPUSTIT, partnerovi i SOBĚ.
Přijde čas, kdy budeme zas v klidu připraveni na další životní lekce, učení se o sobě. Ve vztazích s druhými nebo ve vztahu k sobě samotným.
Co je naším vývojovým "ÚKOLEM" teď?
Jsou vztahy, které přetrvají, jsou vztahy, které skončí.
Znám jenom pár párů, a jsou to již lidé zralejšího věku, kteří si byli vzájemně jedinými partnery v životě a jsou pořád spolu. Pak znám mnoho lidí, kteří jednou nebo spíš několikrát prošli vztahy a rozchody. V roli „opuštěných“ nebo „opouštějících“, nebo v obou rolích.
Když mluvím s OPOUŠTĚJÍCÍMI, často říkají, že o rozchodu uvažují dlouho, ale bojí se reakce, bojí se slz, výčitek i vyhrožování. Bojí se finančních následků, bojí se, že jim nebude umožněno se stýkat s dětmi, bojí se, že právě děti budou zneužity jako nástroj pomsty. Bojí se, že jejich rozhodnutí podléhá výkyvům, bojí se, aby se neunáhlili, váhají, zda to opravdu mají udělat. Nebo to již vyslovili, ale lekli se a vzali svá slova zpátky. Přitom cítí, že vztah pro ně skončil.
Když mluvím s OPUŠTĚNÝMI, slýchám, přes potoky slz, že tomu nemohou uvěřit, že potřebují ještě jednu šanci. Že jsou špatní , vinní. Cítí hlubokou bolest, ničivou beznaděj, zhrzení, ponížení, zoufalost, cítí se méněcenně, sebevědomí je schouleno v koutku, mají strach z budoucnosti, pocit, jakoby se svět rozsypal na kousíčky, nevědí, kdo najednou jsou a co bude dál. Minulost, budoucnost i sebeurčení a bezpečí jsou pryč. Přejí si pouze, aby se partner vrátil, jinak zemřou. Obávají se, jak budou reagovat děti, rodina, sousedé.
I když časem nechtějí, aby se partner vrátil, nevědí, jak se životem naložit dál, mají pocit, že nemůžou již nikomu věřit. Jakoby zemřel kus srdce i člověka uvnitř. Nebo konec vztahu berou jako osobní prohru.
Někdy i navzdory tomu, že se jim po skončení vztahu často jaksi zvláštně ULEVÍ. A taky se stává, že časem konec vztahu berou s VDĚČNOSTÍ, protože nebýt odchodu partnera, neudálo by se něco, co mělo nakonec hodnotu a důležitý význam, ať je to osobní rozvoj, nebo dokonce nový vztah.
Není lehké setkat se s bolestí a se ztrátou. Lehké ne, lidské ano.
Často víme, jak vztahy NAVAZOVAT, málokdy víme, jak je ROZVAZOVAT. Když už to jinak nejde. S láskou a důstojností, bez manipulace a nepřátelství. Bez paralyzujícího pocitu, s důvěrou v sebe i v partnera, že jsme neztratili nic ze své hodnoty, pouze se naše partnerské cesty rozchází, protože se naplnily a někdy se ty lidské třeba i přetnou. Bez trpkosti. Třeba i s uvědoměním, co nám vztah přinesl, i když končí, jaký měl VÝZNAM, kam jsme se VYVINULI, posunuli právě díky němu. Co jsme se díky němu o sobě NAUČILI na cestě utváření sebe sama.
Není nemožné v minulém vztahu spatřit význam, když uzraje ten čas a člověk je k sobě upřímný. Co se odehrálo od počátku, co bylo hodnotné, kam se díky vztahu s partnerem člověk osobně posunul, čemu se naučil, k čemu dozrál. V čem mu partner pomohl v utváření sebe. I jaké DARY si odevzdali vzájemně. Je možné být za to vděčný. Taky si zreflektovat, čemu se člověk chce v budoucnu vyhnout. Poděkovat, slovně nebo v mysli.
Taky je možné ODPUSTIT, partnerovi i SOBĚ.
Přijde čas, kdy budeme zas v klidu připraveni na další životní lekce, učení se o sobě. Ve vztazích s druhými nebo ve vztahu k sobě samotným.
Co je naším vývojovým "ÚKOLEM" teď?
Hnutí mysli 37.: STRACH
Někdy se stane, že do svého života pojmeme strach. Ne však ten, který pomáhá, abychom byli obezřetní, vyhnuli se kraji propasti a riskovali pouze po hranici užitečnosti.
Jiný strach.
Mluvím o tom temném strachu, který mučí naše duše, svazuje naše těla a postupně likviduje vše, o čem jsme snili a vše, co je nám přirozené.
Na jedné straně kdesi cítíme, že bychom měli udělat krok, protože něco není v pořádku a v souladu s naším dobrým bytím, na druhé straně to nejde. A čím víc myslíme na to, co bychom měli, nebýt strachu, tím je to víc skličující.
A to vše bez toho, že by záleželo na tom, oč jde. Ať jsou to vztahy, ať je to práce, ať jsou to odpovědi na otázky, ať je to jakákoliv změna.
Kde se bere takový strach v člověku, který se narodil zcela vybavený pro vše, co je v životě důležité?
Po narození můžeme dýchat, přijímat potravu a zbavovat se neužitečných zbytků. Jako děti umíme rozeznat, kdo nás miluje a co nám nesedí a umíme to dát jasně najevo. Umíme si říct o jídlo a o pohodlí, o hračku a pohlazení. Umíme se přitulit i jít pryč od toho, s kým se cítíme divně. Umíme snít a umíme být "tady a teď". Umíme růst. Vidíme hvězdy na nebi i broučky na zemi. Umíme se učit ty nejpřevratnější dovednosti, jako je chodit nebo mluvit a to zcela přirozeně. Takoví umíme být, sami sebou a k sobě vnímaví, a „navzdory“ tomu jsme milováni - a jak moc.
Taky se snad jako děti bojíme. Bouřky, strašáka, meluzíny... A taky stačí pohlazení, přitulení, světlo lampičky či vysvětlení.
Bojíme se jako děti přitulit, když to tak cítíme, nebo odejít, když nám něco vadí? Bojíme se říct, co chceme a co si myslíme a plakat, když nás neposlouchají, nebo nás něco bolí? Bojíme se nových dobrodružství nebo si jít lehnout, když jsme unaveni?
Jako děti umíme nakládat se svými životy mnohem lépe.
To ovšem znamená, že máme jedinečnou příležitost si VZPOMENOUT. Nebo se třeba něco doučit, a to způsobem, jakým jsme se učili, když jsme byli dětmi. Bez pochyb. Pamatuje si někdo, že sám o sobě v devíti měsících pochyboval, zda se naučí chodit?
Kdo ví, co je snadnější, zda se doučit něco nového, co nám schází k dobrému bytí, nebo si vzpomenout na dovednosti, které jsme již měli v období bez strachu a byli nám k užitku? Nebo něco jiného?
Někdy se stane, že do svého života pojmeme strach. Ne však ten, který pomáhá, abychom byli obezřetní, vyhnuli se kraji propasti a riskovali pouze po hranici užitečnosti.
Jiný strach.
Mluvím o tom temném strachu, který mučí naše duše, svazuje naše těla a postupně likviduje vše, o čem jsme snili a vše, co je nám přirozené.
Na jedné straně kdesi cítíme, že bychom měli udělat krok, protože něco není v pořádku a v souladu s naším dobrým bytím, na druhé straně to nejde. A čím víc myslíme na to, co bychom měli, nebýt strachu, tím je to víc skličující.
A to vše bez toho, že by záleželo na tom, oč jde. Ať jsou to vztahy, ať je to práce, ať jsou to odpovědi na otázky, ať je to jakákoliv změna.
Kde se bere takový strach v člověku, který se narodil zcela vybavený pro vše, co je v životě důležité?
Po narození můžeme dýchat, přijímat potravu a zbavovat se neužitečných zbytků. Jako děti umíme rozeznat, kdo nás miluje a co nám nesedí a umíme to dát jasně najevo. Umíme si říct o jídlo a o pohodlí, o hračku a pohlazení. Umíme se přitulit i jít pryč od toho, s kým se cítíme divně. Umíme snít a umíme být "tady a teď". Umíme růst. Vidíme hvězdy na nebi i broučky na zemi. Umíme se učit ty nejpřevratnější dovednosti, jako je chodit nebo mluvit a to zcela přirozeně. Takoví umíme být, sami sebou a k sobě vnímaví, a „navzdory“ tomu jsme milováni - a jak moc.
Taky se snad jako děti bojíme. Bouřky, strašáka, meluzíny... A taky stačí pohlazení, přitulení, světlo lampičky či vysvětlení.
Bojíme se jako děti přitulit, když to tak cítíme, nebo odejít, když nám něco vadí? Bojíme se říct, co chceme a co si myslíme a plakat, když nás neposlouchají, nebo nás něco bolí? Bojíme se nových dobrodružství nebo si jít lehnout, když jsme unaveni?
Jako děti umíme nakládat se svými životy mnohem lépe.
To ovšem znamená, že máme jedinečnou příležitost si VZPOMENOUT. Nebo se třeba něco doučit, a to způsobem, jakým jsme se učili, když jsme byli dětmi. Bez pochyb. Pamatuje si někdo, že sám o sobě v devíti měsících pochyboval, zda se naučí chodit?
Kdo ví, co je snadnější, zda se doučit něco nového, co nám schází k dobrému bytí, nebo si vzpomenout na dovednosti, které jsme již měli v období bez strachu a byli nám k užitku? Nebo něco jiného?
Hnutí mysli 38.: TICHO
Velmi často jsme přes den zahlcení zvuky, informacemi, otázkami.
Budík, vnitřní dialog, rádio, televize, děti, partner, kolegové, zákazníci, prodavači, školitelé, internet, intranet, sociální sítě, rodina, přátelé, film, divadlo, opera, sport, domácí mazlíčci a tak dále.
Taky často dostáváme otázky nebo je klademe. A často odpovídáme nebo slyšíme "nevím" nebo "nechci o tom mluvit".
A velice málo času přes den je ticho.
A málokdy odpověď "nevím" nebo "nechci o tom mluvit" akceptujeme. Často hned položíme pomocnou otázku, abychom druhému "pomohli" se vyjádřit hned teď, protože my chceme slyšet odpověď okamžitě.
Možná i nějakou dostaneme, aby se nás partner v komunikaci "zbavil", protože se takhle necítí dobře. Neakceptujeme jeho tempo ani jeho nárok na "nevědění".
Je škoda, pokud neumíme využít pro sebe nebo umožnit druhým zázračné momenty ticha.
Možná bychom slyšeli velice zajímavé odpovědi, kdybychom malinko počkali a nechali druhého (nebo sebe) v tichu přemýšlet. Tak dlouho, jak je potřeba. Když je otázka dobře formulována, bývá překvapivé, jak často na ni neumíme hned odpovědět. A to je dobře. Umíme-li s touto situací zacházet, může se stát onen zázračný moment, kdy se spustí "vnitřní hledání", rozhlídnutí se po krajině duše všemi směry a objevení překvapivých věcí.
Ne vždy je potřeba pospíchat. Na druhé. A totéž si dopřát sobě, když někdo pospíchá na nás.
Velmi často jsme přes den zahlcení zvuky, informacemi, otázkami.
Budík, vnitřní dialog, rádio, televize, děti, partner, kolegové, zákazníci, prodavači, školitelé, internet, intranet, sociální sítě, rodina, přátelé, film, divadlo, opera, sport, domácí mazlíčci a tak dále.
Taky často dostáváme otázky nebo je klademe. A často odpovídáme nebo slyšíme "nevím" nebo "nechci o tom mluvit".
A velice málo času přes den je ticho.
A málokdy odpověď "nevím" nebo "nechci o tom mluvit" akceptujeme. Často hned položíme pomocnou otázku, abychom druhému "pomohli" se vyjádřit hned teď, protože my chceme slyšet odpověď okamžitě.
Možná i nějakou dostaneme, aby se nás partner v komunikaci "zbavil", protože se takhle necítí dobře. Neakceptujeme jeho tempo ani jeho nárok na "nevědění".
Je škoda, pokud neumíme využít pro sebe nebo umožnit druhým zázračné momenty ticha.
Možná bychom slyšeli velice zajímavé odpovědi, kdybychom malinko počkali a nechali druhého (nebo sebe) v tichu přemýšlet. Tak dlouho, jak je potřeba. Když je otázka dobře formulována, bývá překvapivé, jak často na ni neumíme hned odpovědět. A to je dobře. Umíme-li s touto situací zacházet, může se stát onen zázračný moment, kdy se spustí "vnitřní hledání", rozhlídnutí se po krajině duše všemi směry a objevení překvapivých věcí.
Ne vždy je potřeba pospíchat. Na druhé. A totéž si dopřát sobě, když někdo pospíchá na nás.
Hnutí mysli 39.: ŘÍCT "NE" BEZ POCITU VINY
Každé malé dítě umí říct "ne", zejména v některém období svého vývoje.
Teď nechci mluvit o tomhle "dětském odporujícím ne".
Taky říkáme "ne" okamžitě, aniž bychom prozkoumali, o co jde, protože nechceme nic měnit.
Ani o tomhle "ne z principu" nemluvím, protože automatické odmítání může brzdit náš vývoj, zbytečně dlouho nás držet na sice vyšlapané, ale nepřínosné cestě, může nás vzdalovat od nových možností a perspektiv a dobrých změn.
Nebo říkáme "ne" ze strachu nebo z úzkosti, což je bolestné, svazující, destruktivní.
Mluvím o "NE", které je v souladu s námi, je řečeno uctivě a s respektem jak k druhému, tak k nám samotným.
Je dlouhá cesta od dětského "ne", někdy přes údolí strachu až ke svobodnému vymezení.
Člověk, který z obavy, aby se neznelíbil druhým, se vším souhlasí, se může dopracovat k tomu, že se znelíbí jiným a taky sobě.
Třeba kvůli neupřímnosti, osobní slabosti, neschopnosti se o sebe postarat, stavění se do role "oběti", umožňování druhému chtít stále víc, nebo předpokladu, že to stejné chování požaduje i od druhých, aby se vším souhlasili...
Naučit se zdvořile a jasně odmítnout bez pocitu viny může být náročné, věřím však, že je to možné. Jako u každého učení může být proces postupný, plný hledání a ověřování.
Ovšem vlastní zkušenost, kdy poprvé dokážeme říct jasně a zdvořile "ne" a zažijeme tak pocit vzrůstající sebedůvěry, je k nezaplacení. Zjistíme, že se vůbec nic nestalo, třeba i přijdeme s alternativou či návrhem, který je přijatý. A ostatní nás uvidí "jaksi jinak".
Navíc tím vyjádříme i druhým, že jim v komunikaci taky důvěřujeme, že je zde prostor proto "být sám sebou", a to na obou stranách a že je to tak v pořádku.
Každé malé dítě umí říct "ne", zejména v některém období svého vývoje.
Teď nechci mluvit o tomhle "dětském odporujícím ne".
Taky říkáme "ne" okamžitě, aniž bychom prozkoumali, o co jde, protože nechceme nic měnit.
Ani o tomhle "ne z principu" nemluvím, protože automatické odmítání může brzdit náš vývoj, zbytečně dlouho nás držet na sice vyšlapané, ale nepřínosné cestě, může nás vzdalovat od nových možností a perspektiv a dobrých změn.
Nebo říkáme "ne" ze strachu nebo z úzkosti, což je bolestné, svazující, destruktivní.
Mluvím o "NE", které je v souladu s námi, je řečeno uctivě a s respektem jak k druhému, tak k nám samotným.
Je dlouhá cesta od dětského "ne", někdy přes údolí strachu až ke svobodnému vymezení.
Člověk, který z obavy, aby se neznelíbil druhým, se vším souhlasí, se může dopracovat k tomu, že se znelíbí jiným a taky sobě.
Třeba kvůli neupřímnosti, osobní slabosti, neschopnosti se o sebe postarat, stavění se do role "oběti", umožňování druhému chtít stále víc, nebo předpokladu, že to stejné chování požaduje i od druhých, aby se vším souhlasili...
Naučit se zdvořile a jasně odmítnout bez pocitu viny může být náročné, věřím však, že je to možné. Jako u každého učení může být proces postupný, plný hledání a ověřování.
Ovšem vlastní zkušenost, kdy poprvé dokážeme říct jasně a zdvořile "ne" a zažijeme tak pocit vzrůstající sebedůvěry, je k nezaplacení. Zjistíme, že se vůbec nic nestalo, třeba i přijdeme s alternativou či návrhem, který je přijatý. A ostatní nás uvidí "jaksi jinak".
Navíc tím vyjádříme i druhým, že jim v komunikaci taky důvěřujeme, že je zde prostor proto "být sám sebou", a to na obou stranách a že je to tak v pořádku.
Hnutí mysli 40.: NENÁVIDÍM PONDĚLÍ
Kolikrát jsme tohle řekli nebo slyšeli? Kolik známe lidí, kteří nesnášejí pondělí a kolik těch, od nichž jsme nikdy podobnou stížnost neslyšeli?
I neděle se dá nesnášet. Proč? Protože po ní přichází pondělí.
Proč nesnášet pondělí? (První příběh)
- jdeme do práce
- musíme cestovat
- máme porady
- vstáváme dřív, než o víkendu
- je to nechutná změna po pátečním odpoledni, sobotě a neděli
- zase jsme v jednom kole
- nevydechneme až do pátku
- zas nic nestihneme
- nemáme čas na koníčky, na přátele
- práce nás nebaví
- ...
Proč brát pondělí v klidu? (Druhý příběh)
- jdeme do práce, kterou jsme si vědomě a svobodně vybrali a víme proč, pokud by byla potřeba změny, tak ji uděláme a víme proč
- rádi cestujeme nebo cestování akceptujeme jako součást práce, kterou jsme si vědomě a svobodně vybrali
- máme porady, které jsou efektivní a přínosné, protože jsme k tomu přispěli a pomáhají se nám dobře orientovat v úkolech a přispívají ke kvalitní komunikaci na pracovišti, trvají akorát-dle plánu
- vstáváme svěží, jako každý den, protože s e večer nepřecpáváme a dodržujeme obvyklý režim, pečujeme o sebe, pijeme dost vody, máme dostatek pohybu
- je to příjemná změna po plnohodnotném víkendu, posuneme své projekty zas o kus dál, vše v oblasti, která nás naplňuje, protože jsme si ji sami vybrali v souladu se svými hodnotami a zájmy
- vše zvládáme s přehledem, protože umíme využívat čas efektivně, střídáme výkon s odpočinkem, dobře plánujeme priority, umíme odmítnout přetížení a říkat "ne", přispíváme k transparentní komunikaci, umíme čerpat ze synergie týmu
- jsme tělesně i duševně v kondici, protože víme o svých možnostech a umíme jim přizpůsobit výkon, učíme se nové dovednosti, sportujeme, umíme odpočívat
- na své přátelé a koníčky máme pravidelně vymezený prostor, protože je to pro nás důležité, pomáhá nám to odpočívat, nabrat síly, udržovat příjemné vztahy
- práce nás baví a naplňuje, občas je vyčerpávající, dobije nás ale její smysl, naše poslání, které je v souladu s naší osobní vizi
- vše je v souladu s námi samotnými, i když z času na čas je potřeba zabrat, někdy nás potkají neočekávané události, umíme ovšem být sami sebou, sebevědomí a odpovědni k sobě a tak umíme včas přibrzdit, nebo se zastavit úplně, jinak jsou běžně pro nás náročné výzvy oblastí pro růst
Kolik lidí s příběhem podobným tomu druhému známe?
Kolik s tím prvním?
A kam chceme patřit?
Kolikrát jsme tohle řekli nebo slyšeli? Kolik známe lidí, kteří nesnášejí pondělí a kolik těch, od nichž jsme nikdy podobnou stížnost neslyšeli?
I neděle se dá nesnášet. Proč? Protože po ní přichází pondělí.
Proč nesnášet pondělí? (První příběh)
- jdeme do práce
- musíme cestovat
- máme porady
- vstáváme dřív, než o víkendu
- je to nechutná změna po pátečním odpoledni, sobotě a neděli
- zase jsme v jednom kole
- nevydechneme až do pátku
- zas nic nestihneme
- nemáme čas na koníčky, na přátele
- práce nás nebaví
- ...
Proč brát pondělí v klidu? (Druhý příběh)
- jdeme do práce, kterou jsme si vědomě a svobodně vybrali a víme proč, pokud by byla potřeba změny, tak ji uděláme a víme proč
- rádi cestujeme nebo cestování akceptujeme jako součást práce, kterou jsme si vědomě a svobodně vybrali
- máme porady, které jsou efektivní a přínosné, protože jsme k tomu přispěli a pomáhají se nám dobře orientovat v úkolech a přispívají ke kvalitní komunikaci na pracovišti, trvají akorát-dle plánu
- vstáváme svěží, jako každý den, protože s e večer nepřecpáváme a dodržujeme obvyklý režim, pečujeme o sebe, pijeme dost vody, máme dostatek pohybu
- je to příjemná změna po plnohodnotném víkendu, posuneme své projekty zas o kus dál, vše v oblasti, která nás naplňuje, protože jsme si ji sami vybrali v souladu se svými hodnotami a zájmy
- vše zvládáme s přehledem, protože umíme využívat čas efektivně, střídáme výkon s odpočinkem, dobře plánujeme priority, umíme odmítnout přetížení a říkat "ne", přispíváme k transparentní komunikaci, umíme čerpat ze synergie týmu
- jsme tělesně i duševně v kondici, protože víme o svých možnostech a umíme jim přizpůsobit výkon, učíme se nové dovednosti, sportujeme, umíme odpočívat
- na své přátelé a koníčky máme pravidelně vymezený prostor, protože je to pro nás důležité, pomáhá nám to odpočívat, nabrat síly, udržovat příjemné vztahy
- práce nás baví a naplňuje, občas je vyčerpávající, dobije nás ale její smysl, naše poslání, které je v souladu s naší osobní vizi
- vše je v souladu s námi samotnými, i když z času na čas je potřeba zabrat, někdy nás potkají neočekávané události, umíme ovšem být sami sebou, sebevědomí a odpovědni k sobě a tak umíme včas přibrzdit, nebo se zastavit úplně, jinak jsou běžně pro nás náročné výzvy oblastí pro růst
Kolik lidí s příběhem podobným tomu druhému známe?
Kolik s tím prvním?
A kam chceme patřit?
Hnutí mysli 41.: CO NÁM MUŽI NEŘEKNOU
Žena, která svého muže VYCHOVÁVÁ k "obrazu svému" se zarputilou rozhodností, že ona ví, co je správné, jak se má chovat k ní, ke své tchýni, ke svým podřízeným, jakým tónem má mluvit v práci, jaký dojem má budit před svým šéfem, jaký sport má pěstovat, co číst, co sledovat, kolik času má věnovat čemu, co má umět, aby byl chlapem, jak se patří, kdy má přijít domů a co má kdy říct...
se NIKDY nebo málokdy dozví, po čem její partner touží, čeho se obává, co by chtěl dělat, zda se cítí prázdný nebo naplněný, o čem pochybuje, jak sám sebe vidí, jak by se chtěl vidět, čeho se pekelně bojí, co miluje, o čem přemýšlí, koho by nejraději vyfackal a koho obdivuje, před čím uniká, z čeho má pekelný strach, jestli si nepotřebuje dát od všeho pauzu, zda se cítí milován, respektován, přijat, kdy naposled plakal...
...a třeba to muž začne říkat někomu JINÉMU, kdo ho nepotřebuje měnit, přetvářet k obrazu svému, kdo ho samozřejmě bere takového, jaký je, kdo se s ním umí smát, plakat, těšit se, plánovat, s kým necítí to břímě odpovědnosti za každé své slovo, pohled, posunek, kdo ho bere jako ČLOVĚKA a umí OCENIT…a nemusí to být jeho matka…
Nepotřebuje snad každý, ať muž nebo žena a nebo dítě přijetí a svobodu ve svém bytí bez břemene naplňování očekávání druhých a balvanu odpovědnosti za jejich osobní štěstí, které údajně stojí a padá jenom na tom, jak se právě zachová?
Žena, která svého muže VYCHOVÁVÁ k "obrazu svému" se zarputilou rozhodností, že ona ví, co je správné, jak se má chovat k ní, ke své tchýni, ke svým podřízeným, jakým tónem má mluvit v práci, jaký dojem má budit před svým šéfem, jaký sport má pěstovat, co číst, co sledovat, kolik času má věnovat čemu, co má umět, aby byl chlapem, jak se patří, kdy má přijít domů a co má kdy říct...
se NIKDY nebo málokdy dozví, po čem její partner touží, čeho se obává, co by chtěl dělat, zda se cítí prázdný nebo naplněný, o čem pochybuje, jak sám sebe vidí, jak by se chtěl vidět, čeho se pekelně bojí, co miluje, o čem přemýšlí, koho by nejraději vyfackal a koho obdivuje, před čím uniká, z čeho má pekelný strach, jestli si nepotřebuje dát od všeho pauzu, zda se cítí milován, respektován, přijat, kdy naposled plakal...
...a třeba to muž začne říkat někomu JINÉMU, kdo ho nepotřebuje měnit, přetvářet k obrazu svému, kdo ho samozřejmě bere takového, jaký je, kdo se s ním umí smát, plakat, těšit se, plánovat, s kým necítí to břímě odpovědnosti za každé své slovo, pohled, posunek, kdo ho bere jako ČLOVĚKA a umí OCENIT…a nemusí to být jeho matka…
Nepotřebuje snad každý, ať muž nebo žena a nebo dítě přijetí a svobodu ve svém bytí bez břemene naplňování očekávání druhých a balvanu odpovědnosti za jejich osobní štěstí, které údajně stojí a padá jenom na tom, jak se právě zachová?
Hnutí mysli 42.: JSME EXPERTI NA SVŮJ ŽIVOT, NEZAPOMÍNEJME NA TO
I sebevětší a sebedelší trápení prochází nějakými změnami, obsahuje měnící se intenzitu nebo okamžiky malinko lepšího zvládání. Třeba si to ani neuvědomíme. A již vůbec ne to, jak to děláme. Zcela sami, bez externí pomoci.
Taky máme všichni přístup k sebe uzdravujícím mechanismům. Odřené koleno se nám zacelí, ani nevíme jak. Dokonce mozek prý umí kompenzovat nějaký nedostatek třeba v levé hemisféře tím, že v té pravé vytvoří jakousi "dceřiní společnost" se stejnou funkcí. Ani o tom nevíme.
Když se zeptám klienta, kde je jeho světlo, jak to tam konkrétně vypadá, co tam je a tady ne a je to důležité, umí velice přesně, dřív nebo později procítit i říct, jaká je jeho preferovaná budoucnost. JAK se tam dostat bývá snadnější, než si najít to SVÝ KAM a CO.
Všechno zmíněné vychází z člověka, který je expert na svůj život. Všichni jsme. Nepotřebujeme nevyžádané rady. Až na situace, kdy je uvítáme, ale SVOBODNĚ, protože v dané oblasti nemáme ještě zkušenosti. I takové „rady“ či spíš sdílení zkušenosti, by ale měly být podány "ODMÍTNUTELNÝM ZPŮSOBEM".
I sebevětší a sebedelší trápení prochází nějakými změnami, obsahuje měnící se intenzitu nebo okamžiky malinko lepšího zvládání. Třeba si to ani neuvědomíme. A již vůbec ne to, jak to děláme. Zcela sami, bez externí pomoci.
Taky máme všichni přístup k sebe uzdravujícím mechanismům. Odřené koleno se nám zacelí, ani nevíme jak. Dokonce mozek prý umí kompenzovat nějaký nedostatek třeba v levé hemisféře tím, že v té pravé vytvoří jakousi "dceřiní společnost" se stejnou funkcí. Ani o tom nevíme.
Když se zeptám klienta, kde je jeho světlo, jak to tam konkrétně vypadá, co tam je a tady ne a je to důležité, umí velice přesně, dřív nebo později procítit i říct, jaká je jeho preferovaná budoucnost. JAK se tam dostat bývá snadnější, než si najít to SVÝ KAM a CO.
Všechno zmíněné vychází z člověka, který je expert na svůj život. Všichni jsme. Nepotřebujeme nevyžádané rady. Až na situace, kdy je uvítáme, ale SVOBODNĚ, protože v dané oblasti nemáme ještě zkušenosti. I takové „rady“ či spíš sdílení zkušenosti, by ale měly být podány "ODMÍTNUTELNÝM ZPŮSOBEM".
Hnutí mysli 43.: ŘEKNI, CO POTŘEBUJEŠ, ABYCH POCHOPIL, NECH NA MNĚ, ZDA A JAK VYHOVÍM, NEDĚLEJ MNE ODPOVĚDNÝM ZA SVÉ ŠTĚSTÍ
Před pár týdny jsem se setkala se zajímavou, krásnou, citlivou ženou. V té chvíli uvažovala o rozvodu. Již dlouhá léta necítí emoční podporu od manžela, nemají společná témata.
Mají však společné děti, což je pro ni silným protiargumentem, zda by rozvod byl dobrým řešením. Operativně fungují výborně, rodina je zabezpečena díky manželovi, děti prospívají ve škole.
Emoční strádaní trvá dlouho. Moc se toho nemění.
Zeptala jsem se, CO by potřebovala od svého muže, aby dělal, říkal. Prý ne moc, pouze část dne strávit v dialogu, zajímat se, jak se cítí, říct to samé o sobě. Byla smutná, že ani toto nefunguje.
Zeptala jsme se, JAK to svému muži sdělila, co od něj potřebuje. Chvilka ticha. Pak řekla "nijak". Neřekla jsem mu to...
Odkud to má vědět? Má to člověk vytušit, pokud partnera miluje? Má se sám zeptat, nedostává-li signál, že něco není v pořádku? Má si stáhnout z internetu návod na "ideální vztah"?
Není snazší si zdvořile popovídat a říct, co potřebuji? Taky se zajímat, co potřebuje ten druhý? Říct, konkrétně, jak má změna vypadat? A pak opatrně začít a sledovat nejen to, jak se partnerovi daří naplňovat mé potřeby ale i jak se daří mně přijímat, co dává. A dávat, co on potřebuje.
Neočekávat a nepředpokládat, že nám partner vidí do hlavy a do duše.
Ve vztahu jsme dva architekti. Dva odpovědní. Za stav štěstí nebo neštěstí si odpovídáme sami, ve vztahu k druhému i ve vztahu k sobě samotným. Není jiné osoby na tomhle světě, odpovědné za naše štěstí.
Před pár týdny jsem se setkala se zajímavou, krásnou, citlivou ženou. V té chvíli uvažovala o rozvodu. Již dlouhá léta necítí emoční podporu od manžela, nemají společná témata.
Mají však společné děti, což je pro ni silným protiargumentem, zda by rozvod byl dobrým řešením. Operativně fungují výborně, rodina je zabezpečena díky manželovi, děti prospívají ve škole.
Emoční strádaní trvá dlouho. Moc se toho nemění.
Zeptala jsem se, CO by potřebovala od svého muže, aby dělal, říkal. Prý ne moc, pouze část dne strávit v dialogu, zajímat se, jak se cítí, říct to samé o sobě. Byla smutná, že ani toto nefunguje.
Zeptala jsme se, JAK to svému muži sdělila, co od něj potřebuje. Chvilka ticha. Pak řekla "nijak". Neřekla jsem mu to...
Odkud to má vědět? Má to člověk vytušit, pokud partnera miluje? Má se sám zeptat, nedostává-li signál, že něco není v pořádku? Má si stáhnout z internetu návod na "ideální vztah"?
Není snazší si zdvořile popovídat a říct, co potřebuji? Taky se zajímat, co potřebuje ten druhý? Říct, konkrétně, jak má změna vypadat? A pak opatrně začít a sledovat nejen to, jak se partnerovi daří naplňovat mé potřeby ale i jak se daří mně přijímat, co dává. A dávat, co on potřebuje.
Neočekávat a nepředpokládat, že nám partner vidí do hlavy a do duše.
Ve vztahu jsme dva architekti. Dva odpovědní. Za stav štěstí nebo neštěstí si odpovídáme sami, ve vztahu k druhému i ve vztahu k sobě samotným. Není jiné osoby na tomhle světě, odpovědné za naše štěstí.
Hnutí mysli 44.: INTUICE
První vnitřní dojem.
Jsem přesvědčena o tom, že všichni máme přístup k vnitřním intuitivním informacím, které nelžou. Jenom je umět číst a pak je " nepřekrýt " racionálním uvažováním.
(Racionální uvažování je bezpochyby užitečné v situaci, která si ho vyžaduje. Zde je míněno pouze jako protipól intuitivního cítění, nemám v úmyslu racionální myšlení označovat za nežádoucí.)
"Intuice je to "to první", co nám napadne, "pocit v žaludku", něco, co nám "říká" nebo "našeptává" je-li situace v pořádku nebo nikoli.
(Jistě se nám stalo, že jsme něco neuměli vysvětlit, ale jaksi "cítili", že se máme rozhodnou tak či onak. Neuposlechli-li jsme tento pocit a záležitost nedopadla zdárně, řekli jsme si: "Já to tušil…proč jsem se jenom neposlechl?"
Naopak, uposlechli-li jsme vnitřní pocit a situace se vyvinula pro nás dobře, řekli jsme si: "Já to věděl, jenom se neptejte jak.")
Vztah s vlastní intuicí lze obnovit, ochladl-li.
První vnitřní dojem.
Jsem přesvědčena o tom, že všichni máme přístup k vnitřním intuitivním informacím, které nelžou. Jenom je umět číst a pak je " nepřekrýt " racionálním uvažováním.
(Racionální uvažování je bezpochyby užitečné v situaci, která si ho vyžaduje. Zde je míněno pouze jako protipól intuitivního cítění, nemám v úmyslu racionální myšlení označovat za nežádoucí.)
"Intuice je to "to první", co nám napadne, "pocit v žaludku", něco, co nám "říká" nebo "našeptává" je-li situace v pořádku nebo nikoli.
(Jistě se nám stalo, že jsme něco neuměli vysvětlit, ale jaksi "cítili", že se máme rozhodnou tak či onak. Neuposlechli-li jsme tento pocit a záležitost nedopadla zdárně, řekli jsme si: "Já to tušil…proč jsem se jenom neposlechl?"
Naopak, uposlechli-li jsme vnitřní pocit a situace se vyvinula pro nás dobře, řekli jsme si: "Já to věděl, jenom se neptejte jak.")
Vztah s vlastní intuicí lze obnovit, ochladl-li.
Hnutí mysli 45.: BÝT MUŽEM JE DNES TĚŽKÉ. BÝT ŽENOU JE DNES TĚŽKÉ.
Prastaré výjevy z jeskyň, kde polochlupatá žena, strážkyně ohně, v bezpečí před šablozubým lvem
(protože chlupatý muž vykopal propast a nastrčil do ní kůly nebo sestrojil důmyslný žebřík či lano, po kterém zubatá šelma nevyšplhá)
jednou paží chystá vodu na polívku z mamuta či pterodaktyla a v druhé drží spokojené dítko cumlající sladkou bramboru a možná kost od včerejška, mi připadají jaksi "v pohodě".
Byli pralidi tehdy vegani? Nevím..
Pod lavicí uložený kožich, co už chtěl spravit, nahoru bylinky, nasušené loni, jeskyně vymetena a s klesajícím sluncem a plápolajícím ohněm útulná na pohled.
Pražena hezky upravena: ve vlasech kost z netopýra, na ruce náramek z mušlí. Od muže. Kytka u vchodu, zahání mouchy. Usmáta. Klidná. Dítě taky.
Spokojena, protože dnes zaskočila pražena od naproti z Dračí skály a domluvili setkání všech pražen, již příští úplněk, pro posílení ženské energie.
Těší se na pramuže, přinese vejce a dnes by se mohl taky trošku opozdit, jako před dvěma týdny, kdy se zastavil u přítele, který stavěl chýši na stromě. Tu pomohl, tu ochutnali kvašený nápoj z čehosi.
A ona zatím měla chvilku pro sebe. Za jezerem objevila hlinku, kterou se dá zdobit nádobí i tvář, vypadá to moc hezky, možná si naleziště nechá pro sebe a kousky hlinky bude vyměňovat za kamínky a perly, které mají pralidi od pobřeží, jsou hezké. Nebo třeba za sladké brambory. Tady v horách jsou vzácné.
Hlavně, že je pohoda.
Zdál se jí sen, který ji malinko vyděsil. Naštěstí se vzbudila a zjistila, že je to pouhý sen. Neví, jak skončil, ale začal takhle:
O pár tisíc let je jeskyňě krásně naleštěna avšak prázdná. Pobíhá po ní pouze mládě šablozubýho lva, s opilovanými zoubky a na jakémsi laně. Naříká, bojí se samoty.
Všude je všeho dostatek, zásoby jídla, kožešiny, možná i víc, než je možné spotřebovat.
Nejsou tady ale pralidi. Jsou kdesi opodál, mračí se, nadávají, něco dělají a vypadá to, že ne rádi. Občas se šťouchnou, podrazí si nohy. Nepodají ruku. Mají na sobě divné kožešiny s nápisy a ty nápisy si vzájemně čtou. Pak chtějí stejné nápisy.
Mohli by, ale nejí, mohli by, ale nepijí. Opodál teče potok, mají však jakési nádoby s barevnou vodou a pijí z nich. Kousek je les s příjemným stínem, oni jsou však na vyprahlé pláni a cosi budují, aby na ně nesvítilo slunce a aby na ně foukal vítr z jakési skrýše. Někteří sedají do zvláštních hnízd a ty pouštějí jakýsi smradlavý dým. Některá hnízda létají vzduchem.
Děti jsou v ohradách s cizími lidmi.
Staří jsou v ohradách s cizími lidmi.
No, i dospělí jsou vlastně v ohradách, s cizími lidmi, zdá se. Moc spolu totiž nemluví. Asi se dorozumívají telepatií, jako šamanka v lese. Ženy dělají dost divné věci, zdá se, že stejné, jako muži, v ohradě i mimo ní. I se tak tváří, všichni stejně a moc si nekoukají do očí.
Když je tma, dospělí vylezou z ohrad, vyberou z ohrad děti, staří ostávají v ohradách i přes noc, vlastně pořád.
Pak jdou do jeskyň, oheň se rozhoří okamžitě, jakmile vstoupí, zvláštní...
Pak nemluví, něco jí a pak koukají jedním směrem, do takové skrýše, odkud vychází slabá záře a zvuky. Pořád nemluví. Zaženou děti kamsi, kde jsou samotné. Sami pak jdou spát.
Na druhý den to samé.
Ještě že se včas vzbudila. Vypadalo to tak skutečně, až jí zavalil tísnivý pocit.
Prastaré výjevy z jeskyň, kde polochlupatá žena, strážkyně ohně, v bezpečí před šablozubým lvem
(protože chlupatý muž vykopal propast a nastrčil do ní kůly nebo sestrojil důmyslný žebřík či lano, po kterém zubatá šelma nevyšplhá)
jednou paží chystá vodu na polívku z mamuta či pterodaktyla a v druhé drží spokojené dítko cumlající sladkou bramboru a možná kost od včerejška, mi připadají jaksi "v pohodě".
Byli pralidi tehdy vegani? Nevím..
Pod lavicí uložený kožich, co už chtěl spravit, nahoru bylinky, nasušené loni, jeskyně vymetena a s klesajícím sluncem a plápolajícím ohněm útulná na pohled.
Pražena hezky upravena: ve vlasech kost z netopýra, na ruce náramek z mušlí. Od muže. Kytka u vchodu, zahání mouchy. Usmáta. Klidná. Dítě taky.
Spokojena, protože dnes zaskočila pražena od naproti z Dračí skály a domluvili setkání všech pražen, již příští úplněk, pro posílení ženské energie.
Těší se na pramuže, přinese vejce a dnes by se mohl taky trošku opozdit, jako před dvěma týdny, kdy se zastavil u přítele, který stavěl chýši na stromě. Tu pomohl, tu ochutnali kvašený nápoj z čehosi.
A ona zatím měla chvilku pro sebe. Za jezerem objevila hlinku, kterou se dá zdobit nádobí i tvář, vypadá to moc hezky, možná si naleziště nechá pro sebe a kousky hlinky bude vyměňovat za kamínky a perly, které mají pralidi od pobřeží, jsou hezké. Nebo třeba za sladké brambory. Tady v horách jsou vzácné.
Hlavně, že je pohoda.
Zdál se jí sen, který ji malinko vyděsil. Naštěstí se vzbudila a zjistila, že je to pouhý sen. Neví, jak skončil, ale začal takhle:
O pár tisíc let je jeskyňě krásně naleštěna avšak prázdná. Pobíhá po ní pouze mládě šablozubýho lva, s opilovanými zoubky a na jakémsi laně. Naříká, bojí se samoty.
Všude je všeho dostatek, zásoby jídla, kožešiny, možná i víc, než je možné spotřebovat.
Nejsou tady ale pralidi. Jsou kdesi opodál, mračí se, nadávají, něco dělají a vypadá to, že ne rádi. Občas se šťouchnou, podrazí si nohy. Nepodají ruku. Mají na sobě divné kožešiny s nápisy a ty nápisy si vzájemně čtou. Pak chtějí stejné nápisy.
Mohli by, ale nejí, mohli by, ale nepijí. Opodál teče potok, mají však jakési nádoby s barevnou vodou a pijí z nich. Kousek je les s příjemným stínem, oni jsou však na vyprahlé pláni a cosi budují, aby na ně nesvítilo slunce a aby na ně foukal vítr z jakési skrýše. Někteří sedají do zvláštních hnízd a ty pouštějí jakýsi smradlavý dým. Některá hnízda létají vzduchem.
Děti jsou v ohradách s cizími lidmi.
Staří jsou v ohradách s cizími lidmi.
No, i dospělí jsou vlastně v ohradách, s cizími lidmi, zdá se. Moc spolu totiž nemluví. Asi se dorozumívají telepatií, jako šamanka v lese. Ženy dělají dost divné věci, zdá se, že stejné, jako muži, v ohradě i mimo ní. I se tak tváří, všichni stejně a moc si nekoukají do očí.
Když je tma, dospělí vylezou z ohrad, vyberou z ohrad děti, staří ostávají v ohradách i přes noc, vlastně pořád.
Pak jdou do jeskyň, oheň se rozhoří okamžitě, jakmile vstoupí, zvláštní...
Pak nemluví, něco jí a pak koukají jedním směrem, do takové skrýše, odkud vychází slabá záře a zvuky. Pořád nemluví. Zaženou děti kamsi, kde jsou samotné. Sami pak jdou spát.
Na druhý den to samé.
Ještě že se včas vzbudila. Vypadalo to tak skutečně, až jí zavalil tísnivý pocit.
Hnutí mysli 46.: "JAK SE MÁŠ?" "MÁM SE RÁD"
Inspiraci k tomuto zamyšlení, společně se svolením ohledně použití této kouzelné autorské odpovědi na tuhle častou a někdy i rutinou otázku, lze shlédnout v komentářích pod Hnutím mysli č. 45.
Tohle "hnutí" jsem původně chtěla nazvat "SAMOCHVÁLA vs VNITŘNÍ SEBEOCENĚNÍ", zvolila jsem však jinak.
A možná již ani není potřeba dalších slov.
(Kdyby přece, tady jsou:
Na nedávném rodinném sezení, když jsem se ptala mladého muže, který "dělal potíže i starosti" svým rodičům, co si na sobě cení, řekl jednu věc. Než jsem se nadechla, abych se zeptla "co ještě?" nebo pak abych řekla svůj pohled, protože já shledávám na něm obdivuhodných pár dalších věcí, jeho maminka vyhrkla: "Samochvála smrdí!"
A to jsem posmutněla. Byla to jakoby automatická reakce, tak mi to přišlo. Ty automaty v nás jsou někdy užitečné, často škodlivé. Samochvála je v mém světě něco zcela jiného, než klidné sebe přijetí, respekt ke své osobě, vědomé vnímání svých talentů a kvalitních "vlastností", které se nevylučují s vědomím o svých oblastech pro zlepšení. když vím o svém talentu, můžu ho rozvíjet a můžu třeba tak sloužit druhým. Nebo se těšit, mít radost. Nebo něco jiného.
Neshledávám nic špatného na tom, když vím o své hodnotě, nezpychnu ale rozvíjím ji, umím se ocenit a taky umím ocenit druhé a to, co umím, užívám i pro druhé, k jejich prospěchu. I svému.
Mít druhého rád, tak, jak tomu já rozumím, předpokládá mít sebe sama rád. Láskou plnou přijetí, ohleduplnosti a laskavosti i k svým "nedostatkům", které každý máme. I s vědomím o svých "přednostech", darech a talentech.
Tak se mi moc líbí to: "Jak se máš?" "Mám se rád"...
Cítím za tím: „A proto i Tebe umím mít rád“…
Inspiraci k tomuto zamyšlení, společně se svolením ohledně použití této kouzelné autorské odpovědi na tuhle častou a někdy i rutinou otázku, lze shlédnout v komentářích pod Hnutím mysli č. 45.
Tohle "hnutí" jsem původně chtěla nazvat "SAMOCHVÁLA vs VNITŘNÍ SEBEOCENĚNÍ", zvolila jsem však jinak.
A možná již ani není potřeba dalších slov.
(Kdyby přece, tady jsou:
Na nedávném rodinném sezení, když jsem se ptala mladého muže, který "dělal potíže i starosti" svým rodičům, co si na sobě cení, řekl jednu věc. Než jsem se nadechla, abych se zeptla "co ještě?" nebo pak abych řekla svůj pohled, protože já shledávám na něm obdivuhodných pár dalších věcí, jeho maminka vyhrkla: "Samochvála smrdí!"
A to jsem posmutněla. Byla to jakoby automatická reakce, tak mi to přišlo. Ty automaty v nás jsou někdy užitečné, často škodlivé. Samochvála je v mém světě něco zcela jiného, než klidné sebe přijetí, respekt ke své osobě, vědomé vnímání svých talentů a kvalitních "vlastností", které se nevylučují s vědomím o svých oblastech pro zlepšení. když vím o svém talentu, můžu ho rozvíjet a můžu třeba tak sloužit druhým. Nebo se těšit, mít radost. Nebo něco jiného.
Neshledávám nic špatného na tom, když vím o své hodnotě, nezpychnu ale rozvíjím ji, umím se ocenit a taky umím ocenit druhé a to, co umím, užívám i pro druhé, k jejich prospěchu. I svému.
Mít druhého rád, tak, jak tomu já rozumím, předpokládá mít sebe sama rád. Láskou plnou přijetí, ohleduplnosti a laskavosti i k svým "nedostatkům", které každý máme. I s vědomím o svých "přednostech", darech a talentech.
Tak se mi moc líbí to: "Jak se máš?" "Mám se rád"...
Cítím za tím: „A proto i Tebe umím mít rád“…
