Kdokoliv s čímkoliv. Naštěstí je čím dále tím běžnější, že bolesti duše se řeší s odborníkem na lidskou duši stejně tak přirozeně, jako se bolest zubu řeší s odborníkem na stomatologii.

Každé subjektivní trápení má mít možnost být vyslyšeno, pochopeno a s láskou vyřešeno. Není menšího či většího trápení - jsou pouze trápení naše. To, že má někdo objektivně trápení více neznamená, že my netrpíme z důvodu těch našich.

Jak se již zmiňuji na úvodní stránce, není nezbytné, aby trápení trvalo déle, než je potřeba pro jeho pochopení a následný růst.

Psycholog pracuje s informacemi, které mu sdělíte. To je potřeba si uvědomit. Ovšem, dobrý odborník umí číst taky mezi řádky a rovněž naslouchá své intuici a čerpá ze zkušenosti. Klienta bere takového, jaký je, se vší úctou k jeho lidskosti. Není jeho záměrem dostat klienta do rozpaků nebo se dovědět informace pouze z osobní zvědavosti. Pokud jsou intimnější informace relevantní pro úspěšné zvládnutí problému, je rozhodně z časového hlediska užitečné je psychologovi sdělit a nečekat na okamžik, kdy se sám dovtípí a následně zeptá.

Určitě ano. Pokud klient cítí, že jeho individuální problém, který s psychologem řeší, má průnik i do partnerovho života a chce svého partnera do procesu pozvat, je to obvykle dobré řešení. Ke stejnému závěru může dospět i psycholog a toto svému klientovi navrhnout. Je ovšem vhodnější párová sezení dopředu naplánovat a dohodnout si pravidla jejich průběhu.

Když máme vážný problém, snažíme se ho potlačit, nebo vytěsnit. To je zcela normální obranná reakce. Snažíme se zapomenout. Pokud ho ale chceme uchopit a popasovat se s ním, je nezbytné o něm znovu uvažovat a mluvit. Tohle samo o sobě může způsobit nemilé pocity. Nemají však dlouhé trvání a žádný zodpovědný psycholog neukončí sezení, pokud vidí, že klient je rozrušen. Vždy sezení ukončí tak, aby klient odcházel se ziskem. Není proto třeba se obávat.

Nebylo by od psychologa seriózní, kdyby sezení vedl tak, že klient nabude přesvědčení, že bez svého psychologa již nemůže žít a neudělá již bez něj ve svém životě žádného rozhodnutí. Této manipulace lze obecně dosáhnout, není však charakterní a profesionální.

Cílem sezení je nabýt v co nejkratším čase takového stupně vitality klienta, že tento je schopen své potíže pochopit, zpracovat a počínat si dál v životě tak, že mu již nesnižují kvalitu života, jsou pro něj zdrojem poučení, aby se podobných nesnází v budoucnu vyvaroval, nebo se mu stanou hodnotnou zkušeností.

Rovněž je známkou seriózního jednání ze strany psychologa jeho rozhodnutí, že v sezeních pokračovat nebude, nazná-li, že již svému klientovi není přínosem, i když jeho problém nadále přetrvává. V takovém případě počet sezení nenavyšuje, svému klientovi situaci vysvětlí a v ideálním případě mu doporučí jiného kolegu pro úspěšné dokončení procesu. I psycholog může mít důvody, proč dál nemůže nebo nechce v sezeních s konkrétním klientem pokračovat.

Závislost na psychologovi ať je předmětem filmových scénářů, kde je zdrojem pobavení, neškodí však žádnému reálnému klientovi na cestě k vitalitě.

Dle dvou ukazatelů, přičemž první je "rychlý" a druhý "pomalejší".

1. "Rychlý ukazatel":

První dojem. Jsem přesvědčena o tom, že všichni máme přístup k vnitřním intuitivním informacím, které nelžou. Jenom je umět číst a pak je "nepřekrýt" racionálním uvažováním. (Racionální uvažování je bezpochyby užitečné v situaci, která si ho vyžaduje. Zde je míněno pouze jako protipól intuitivního cítění, nemáme v úmyslu racionální myšlení označovat za nežádoucí.)

Intuice je to "to první", co nám napadne, "pocit v žaludku", něco, co nám "říká" nebo "našeptává" je-li situace v pořádku nebo nikoli. (Jistě se vám stalo, že jste něco neuměli vysvětlit, ale jaksi "cítili", že se máte rozhodnou tak či onak. Neuposlechli-li jste tento pocit a záležitost nedopadla zdárně, řekli jste si: "Já to tušil..proč jsem se jenom neposlechl?" Naopak, uposlechli-li jste vnitřní pocit a situace se vyvinula pro vás dobře, řekli jste si: "Já to věděl, jenom se neptejte jak.")

(Jistě, dnes máme k dispozici mnoho školení "prvního dojmu" a přesvědčování i manipulačních technik, tudíž je někdy těžší se zorientovat a nepodlehnout lidem, kteří "to s námi umí".) Věřím však, že čas ověří skutečné schopnosti a motivaci lidí kolem nás.)

2. "Pomalejší ukazatel":

Výsledky. I když v některých případech se celkové výsledky nemusí dostavit ihned, je zřejmé, že každá návštěva psychologa by měla být pro klienta přínosem. Klient by měl odcházet s individuálním "ziskem". Pokud se pozitivní výsledky nedostavují ani po několika sezeních, asi něco není v pořádku, tudíž je na místě se ptát, proč tomu tak je. Pokud není příčina na straně klienta (klient nespolupracuje, neplní "domácí úkoly, vynechává domluvené termíny apod.), bude pravděpodobně problém na straně psychologa.

Psycholog vs psychiatr vs psychoterapeut.

Psycholog je absolventem akreditovaného pětiletého magisterského oboru psychologie obvykle na filozofické fakultě (nebo na fakultě sociálních studií v Brně) a získá titul - Mgr. Obvykle pracuje v pedagogicko-psychologické poradně nebo v poradně pro manželské páry, v protidrogových centrech, školství, specializovaných zařízeních pro různé poruchy a podobně. Uplatnit se může i v oblasti lektoringu, coachingu, personalistiky, obchodu a podobně.

Dále se může, ale nemusí ucházet o získání titulu PhDr. nebo PhD.

Psychologické aplikace jsou různé: 

• pedagogicko-psychologcká poradna
• školní psycholog
• manželská poradna
• psycholog v manažmentu
• psychog v personalistice
• privátní praxe poradenská 
• privátní praxe psychoterapeutická (pokud si psycholog doplní psychoterapeutické vzdělání, víc níže)
• ...

Pokud se psycholog rozhodne ve své praxi aplikovat i psychoterapii, nejdříve absolvuje několikaletý psychoterapeutický výcvik  - bez rozdílu zda jde o psychologa s magisterským nebo doktorským titulem.

Pokud se chce v praxi orientovat na klinickou psychologii, projde nejdřív atestací v tomto oboru.

Pokud si chce otevřít praxi soukromou (OSVČ) v oblasti psychologického poradenství a diagnostiky, musí splnit požadavky dle živnostenského zákona (diplom, praxe).

Psycholog nikdy nepředepisuje léky. Návštěvu psychiatra za tímto účelem klientovi může doporučit, uzná-li to za užitečné.

(Já osobně se primárně k užívání psychofarmak nepřikláním, neříkám, že radikálně jsem proti lékům, žel se setkávám s tím, že jsou předepisovány po 5-10 minutovém mechanickém rozhovoru a někdy i po telefonu (!!) a často s tím, že je potřeba je užívat doživotně, klient dostane "nálepku" diagnózy a někdy je i okamžitě hospitalizován, bez zážitku lidského kontaku, bezpečí a zájmu, naprosto bez znalosti klientova životního kontextu a jeho jedinečnosti...prostě pacient dostane léky na depresi, stejně tak, jako ten před ním.)

Psycholog může s psychiatrem na problému klienta spolupracovat (s využitím psychoterapie nebo bez ní, i když je otázka, co to vlastně psychoterapie je - kde končí kvalitní rozhovor a začíná terapie? Není kvalitní rozhovor, kdy klient nachází mové možnosti, začíná o sobě uvažovat jiným způsobem, vytrácí se mu somatické potíže a podobně terapií?).

Psychiatr je absolventem šestiletého lékařského studia. Získává tak titul MUDr. Z množstva lékařských oborů si pro svoji praxi vybírá psychiatrii, ve které projde atestací. Tedy obor, který se zabývá "duševními poruchami". Psychiatr jako lékař může předepisovat léky, obvykle psychofarmaka.

Psychiatr se za stejných podmínek jako psycholog může stát psychoterapeutem. Potom může klientovi nabídnout i psychoterapii.

Dobrý psychiatr se klientovi věnuje individuálně, zajímá se o jeho jedinečný kontext, do péče zařazuje i rozhovor a terapii nestaví pouze na rychlém předepsaní léků. Rozhovoru s klientem nevěnuje v žádném případé 5-10 minut, nebo ho "nediagnostikuje" přes telefon, jak tomu někdy, žel, bývá. (I když dle mého názoru objektivně posoudit a tedy diagnostikovat člověka nelze, o tom na jiném místě.) Dobrý psychiatr se nepotkává s "depresí", ale s člověkem, který má momentálně nejaké konkrétní potíže a žije v nějakém konkrétním specifickém životním kontextu. Přeji si, aby tomu tak bylo.

Psychiatr může klientovi doporučit péči psychologa, nebo se psychologem na klientově problému spolupracovat.

Psychiatr obvykle pracuje na "psychiatrii" v nemocnici nebo v ambulanci, nebo na psychiatrické klinice.

Psychoterapeut obecně je absolventem několikaletého akreditovaného psychoterapeutického výcviku. Aby mohl následně psychoterapii vykonávat samostatně, je požadováno vysokoškolské vzdělání v některé z tzv. pomáhajících profesích (lékařské, psychologické, sociální práce a podobně). Výcvikem získává potřebné teoretické znalosti i psychoterapeutické dovednosti. Zároveň výcvikem prochází i tzv. "na vlastní kůži", tedy získává zkušenost i v roli klienta/pacienta. Prochází i tzv. supervizí - dohledem nad svou prací. Všechny tři složky výcviku (sebezkušenostní část, teorie a supervize) jsou povinné. Po ukončení kompletního výcviku získává osvědčení.

Aby své služby mohl poskytovat v rámci práce ve zdravotnictví, čili tyto by mohly být hrazeny pojišťovnami, musí splňovat určité podmínky - proto, je-li to pro klienta důležité, je nutno se předem u psychoterapeuta informovat.

Psychoterapeutem u nás může být psycholog, psychiatr nebo sociální pracovník. V Rakousku například je psychoterapie myšlena jako samostatní profese podléhající "psychoterapeutickému zákonu. Tudíž se psychoterapeutem může stát i jinak vzdělaný člověk, než psycholog, psychiatr nebo sociální pracovník. 

Pro všechny platí, že celoživotní vzdělávání je nevyhnutnou podmínkou dobré praxe a služby klientovi. Práce na sobě samotném je předpokladem zlepšování péče o klienty.