Mám strach jít k psychologovi

Strach, ten přirozený, sám o sobě špatný není. Naopak, mnohdy nám slouží jako bdělý průvodce životem a chrání nás. Bez strachu bychom se pravděpodobně snáz pouštěli do riskantních akcí a tím se ohrožovali na zdraví či na životě.

Pokud však strach je diktátorem a znepříjemňuje nám život ve všech možných ohledech, pak již není ochráncem, ale přítěží. Takovému strachu je užitečné kouknout se na zoubek.

Často sa stává, že máme opravdu velké duševní trápení, neumíme si s ním sami poradit, vyzkoušeli jsme i všechny rady přátel a žádána změna k lepšímu se nedostavila. Pouze jednu věc jakoby odkládáme - návštěvu psychologa. Tu nemáme čas, tam si chceme nejprve dobře vybrat, pak nám ujede autobus, nebo "zabloudíme" a nedostavíme se včas na smluvenou schůzku, tak ji s omluvou odložíme na neurčito a tak dále. Vnitřně si říkáme: "jo, není zbytí, musím k odborníkovi, měl bych, ale..."

Pořád to neuděláme.

Proč?

Strach ze změny. Ten nás často blokuje. I ty nejhorší vlastní potíže totiž důvěrně známe. Víme, jak žijí, jak se chovají, kdy a jak nastoupí, jak probíhají, kdy odezní nebo se ztiší. Umíme odhadnout následky, umíme s mini nějak žít. Kvalita našeho života je sice mizerná, ale mi ji dobře známe a umíme se v ní dobře orientovat.

Zajít si k psychologovi, který nám nejspíš bude klást otázky, možná nás "donutí" přemýšlet či pohlédnou na věc z jiné perspektivy, pravděpodobně za nás nebude chtít naše potíže řešit, naopak, vyzve nás k spolupráci a aktivitě - a to vše povede k nevyhnutelnému - budeme muset vystoupit našeho důvěrně známého kruhu, kamsi do neznáma, kde nevíme, zda-li je tam světlo, teplo, zda jsou tam zdi nebo tříhlavý drak..., tak to radši ne, to raději zůstaneme se svými kostlivci ve skříních, z času na čas se potrápíme, vyděsíme nebo se budeme tiše klepat v koutku. Však to zas přejde a vyjde slunce. Jenom ne do neznáma!

Mohlo by to sice znamenat ohromnou úlevu, dokonce bychom se mohli našich potíží i zcela zbavit. Třeba bychom objevili novou dimenzi vlastního života. Bez kostlivců. Možná bychom si vytvořili zcela nové bytí, novou kvalitu života, nebo by nám víc vyhovovalo k lepšímu posunout pouze jeho část. Možná.

Dáme-li šanci tomu "lepšímu", zpočátku neznámému, nebo vše zůstane při "starém", nevyhovujícím ale známém, je pouze na nás. První krok znamená rozhodnutí vyšlápnout z kruhu ven, do neznáma. Zdánlivě pouze snadný krůček, prakticky ohromný krok, který vyžaduje odvahu. V tomto ohledu jsme na to sami, jenom sami se sebou a právě zde chci povzbudit - nebojme se, zkusme to. Nepůjde-li to, pořád se můžeme vrátit do své těsné ulity. Byla by to sice škoda, ale pokud není pravý čas, ať si myslí kdo chce, co chce, je to naše věc.

Když už hledáme psychologa, je nám špatně. V běžném životě se stává, že o svých potížích raději nemluvíme. Abychom se netrápili ještě víc. Přirozeně, když k psychologovi zajdeme, budeme o svých potížích mluvit. To nás může zpočátku odrazovat, protože je nám lépe, když naše bolest kamsi zapadne do prachu běžných dní. Není potřeba se zbytečně obávat. proč? Protože dobrý psycholog - partner netáhne dušičku násilím "z ulity ven". Naopak. Povzbudí, nachystá živou vodu do láhve a citlivě čeká u okraje ulity, až zranitelná dušička poleze ven. Tam ji chytí za ruku, pomůže se postavit,  rozprostře nad ní slunečník a bezpečně, tempem, které je dušičce příjemné, společně s ním objeví to, co je právě pro ni dobré.

Stačí tak málo, pouze se rozhodnout. Nestojí to snad za to?