Vydělávám víc peněz než manžel

Vydělávám víc než manžel

Úspěch v pracovním životě někdy vede k problémům v partnerských vztazích. Třeba v případě, kdy se žena, která se doposud věnovala především rodině, stane úspěšnou podnikatelkou.

Dotaz čtenářky:

Jsem devátým rokem vdaná a s manželem máme sedmiletého syna. V manželství jsme nikdy neměli výraznější problémy. Můj muž působí jako obchodní ředitel v jedné výrobní firmě, já byla až do pěti let našeho syna převážně doma. Před dvěma lety jsem se rozhodla, že zkusím štěstí v podnikání. Jsem vyučená cukrářka a už dlouho jsem toužila po vlastní cateringové společnosti. 

Rozjezd firmy nebyl nijak rychlý, nejprve jsem získávala zakázky od přátel – oslavy narozenin, svatby. Pak jsem se ale přes jednoho známého dostala k první velké zakázce a připravovala firemní večírek pro 300 lidí. Stálo mě to velké úsilí a musím podotknout, že manžel mi se vším pomohl a i díky němu se mi podařilo vše zorganizovat.  Patrně díky výborným referencím, které mi tato zakázka přinesla, se firma odrazila ode dna a brzy jsem nevěděla, kam dřív skočit. Po půl roce jsem si dokonce mohla dovolit přijmout dva stálé zaměstnance, což v dnešní době považuji za velký úspěch.

Nyní naše firma organizuje někdy i tři velké akce do měsíce, z nichž každá přináší do rodinného rozpočtu více, než je manželův měsíční plat. Nikdy jsem mu ani slovem nedala najevo nějakou nadřazenost. Manžela ale situace zjevně velmi trápí.  Nejprve se snažil na dané téma žertovat, když jsem nám třeba koupila dražší dovolenou, nebo něco do domu, ale brzy už byl jen otrávený.  Na další dovolenou se mnou dokonce odmítl jet, protože „on prý si to nemůže dovolit a nemá zapotřebí, aby ho živila ženská“. Pak se sice za svůj výstup omlouval, nálada doma je ale stále napjatá.  Je vidět, že je mu nepříjemné, když se na mou práci třeba jen zeptají přátelé, okamžitě se snaží měnit téma. Došlo to tak daleko, že, když potřebuji, aby manžel pohlídal syna o víkendu, kdy mám nějakou práci, vyslechnu si prohlášení typu „ta tvoje firmička nám ničí rodinu“ a „matka má být o víkendu s dítětem“. Nikdy bych od něho něco takového nečekala. V jednom kuse se teď hádáme. Mám pocit, že mi manžel můj úspěch ani trochu nepřeje, což mě moc mrzí. Hlavně ale nevím, jak tuto situaci řešit. Přijde mi jako nesmysl odmítat zakázky, které nám vydělávají peníze. Jak si ale mám svůj postoj obhájit a zároveň manželovi dopřát pocit, že je stále „hlavou rodiny“?

(Helena, 36 let)

K problematice se vyjadřuje psycholožka Katarína Bradáč.

Co je podle vás hlavním důvodem partnerské krize, kterou čtenářka popisuje?

Především chci zdůraznit, že pokud jsem s manžely nemluvila a nekladla jim otázky, můžu pouze stavět na neověřených hypotézách. To, jak paní Helena situaci líčí, může souviset s tím, že se její manžel obtížněji vyrovnává s jejím úspěchem, protože je na sebe náročný. Je vystaven soutěživému prostředí ve výrobní firmě, navíc na manažerské pozici, která je hodnocena dle výkonu a měřitelných ukazatelů, jako je obrat či zisk. Tudíž ho manželčin raketový úspěch může stavět před vnitřní zrcadlo, co ona dělá jinak a lépe, že za tak krátkou dobu dovede své úsilí zhodnotit lépe než on. Je ovšem dobré si uvědomit, že odměňování na zaměstnanecké pozici má svá omezení daná rozpočtem, kdežto v podnikání lze dosáhnout i zisků vyšších a přitom v obou případech se může jednat o talentované a úspěšné lidi.

Problém ale může být i jinde.  Třeba je to role táty, kdy muž vidí, že dítě, které dostávalo téměř nepřetržitou péči od maminky, se o ní nyní musí dělit s cateringovou společností. Jeho definice rolí v manželství se s tím třeba neslučuje. Taky mohl zažít sám, nebo někde vidět, jak neblaze na dítě působil odchod maminky do práce. Zde je zas nutno podotknout, že každé dítko je jiné a žije v jiném rodinném kontextu a některé zvládá nepřítomnost matky velice těžce a jiné s lehkostí. A taky se může jednat o něco zcela jiného, jelikož každý máme jiné zkušenosti, životní historii a „filtry“, skrze které vnímáme svět.

Jaká je v takovéto situaci „první pomoc“?

Jakkoliv to je, je užitečné se ptát, mluvit, komunikovat, nevyčítat, formulovat svůj pohled, očekávání a preference a taky se zajímat o ty partnerovy. A pak se pokusit o formulaci společného prostoru, o definici toho, na čem se tito dva lidé shodnou. Třeba pouze nebyla vyslovena obava otce, že dítě bude zanedbáno, protože cateringová společnost matku brzy pohltí zcela, a třeba stačí pouze to, aby vyslechl, že takový záměr paní Helena nemá a její synek je na přednějším místě, než firma. Což ovšem nemusí nutně znamenat, že není možné obě věci užitečně zkombinovat.

Řešení tedy vidíte ve správném způsobu komunikace?

Ano. Důležité je, aby byla komunikace konstruktivní a zaměřená na řešení. Na to se často zapomíná. Hledá se viník, jeden se obhajuje, druhý obviňuje, posléze komunikace úplně vázne a každý se uzavírá do své interpretace bolesti anebo si postěžuje jinému blízkému člověku. To není konstruktivní komunikace zaměřená na řešení, ale komunikace zaměřena na problém. I zralý manažer vede své lidi k tomu, aby sice identifikovali slabá místa či potíže, ale aby také přicházeli s řešením, s návrhem. S návrhem lze přijít tehdy, když člověk přepne své myšlení od problému k řešení. To, že umíme o řešení uvažovat, nás přibližuje k jeho realizaci a netáhne zpátky do potíží, jako když jen mluvíme o problému. Kromě jiného je zde potřeba se umět dobře ptát, a to s respektem a zvídavostí, nikoliv způsobem, který nutí člověka automaticky zacouvat do obrany, nebo vyrazit do útoku.

Co dělat v případě, že se manželům tato změna komunikace nedaří?

Pokud zatím manželé neumějí situaci řešit tak, aby byla uspokojivá pro oba, doporučuji vyhledat odborníka, který bude mít k oběma partnerům plný respekt a který je vyslechne, aniž by dělal urychlené závěry.  Odborník jim může pomoci pochopit, co ten druhý partner prožívá, a najít společný cíl, na kterém pak budou společně pracovat.

Je běžné, aby muž takto špatně snášel fakt, že jeho manželka vydělává víc peněz než on

Jak jsem již zmínila, bez toho, abych s manželem Heleny mluvila, neumím odpovědět na otázku, co přesně jej trápí, zda jde právě o to, že jeho paní vydělává víc peněz než on. Může to mít mnohem širší souvislosti.

Obecně, odhlédnu-li od tohoto konkrétního páru, se skutečně stává se, že partner těžce snáší fakt, že vydělává méně. Důvodů může být nespočet.  Například oslabené sebevědomí, nebo sebevědomí postavené předně na výkonu. Může to být i nespokojenost jiná, třeba s volbou povolání, které nepřináší potěchu či naplnění. Pakliže je to tak, je těžší se konfrontovat s tím, že partnerku povolání nejenom baví, nachází se v něm a plní si tak svůj dávný sen, ale navíc vydělává více. Vše je však pochopitelné a lidské. Nežijeme-li svou vizi, bývá těžké být spokojený. Taky se stává, že partnerka umí takovou situaci i řádně okořenit.

Mění se v tomto směru nějak postoj českých mužů?

To bychom se jich a jejich partnerek museli ptát. Osobně mám však dojem, že striktně vymezené hranice rolí muže živitele a ochránce a ženy rodičky a pečovatelky se stírají. A s tím souvisí i postoj mužů k pracovním a finančním úspěchům žen. Jsou muži, kteří svoje partnerky podporují a těší se, že se jim daří, i když jsou finančně úspěšnější.  Znám muže, kteří se, třeba dočasně, vzdali své kariéry, aby pomohli vybudovat kariéru svým partnerkám. A znám i muže, kteří zůstali na mateřské dovolené, aby partnerka mohla po nějaké době zpátky do práce, obzvláště když to bylo finančně výhodné.

Text: Renata Lichtenegerová 

vyšlo v časopisu Profit, červen 2012