Volba partnera

Podle čeho si vybíráme partnera pro život?

Každá máme jiný vkus, povahu, představu o partnerovi i vztahu, který s ním budeme prožívat. Ale podle čeho si toho jediného nakonec vybereme? A jak ho volily naše matky nebo babičky?

Žijeme ve svobodném světě, všechno si můžeme zvolit přesně tak, jak chceme, potřebujeme, podle toho, jak to cítíme. Jenže… ono je všechno relativní. I ta naše svoboda výběru. Tak třeba při volbě práce – kdo z nás dělá opravdu jen to, co ho baví? Mizivé procento, protože většina zvažuje racionální důvody a jde nakonec dělat tam, kde si vydělá tolik, aby se uživil. Uvažujeme podobně i při výběru partnera? Bereme ohledy na jeho společenské postavení, inteligenci, vzhled, schopnost starat se o rodinu, záleží nám snad víc na tom, jak vypadá nebo zda nás dokáže rozesmát? Nebo je pro nás nejdůležitější  prostě jen čistá láska, chemie a pověstné jiskření? Kritérií při hledání protějšku může být moře. Otázkami zůstává: které je to nejpodstatnější a která zvažovaly generace před námi? O tom jsme si povídali s brněnskou psycholožkou a koučkou Mgr. Katarínou Bradáč (www.katarinabradac.cz):

Dnes si zakládáme na tom, že si můžeme partnera vybrat přesně podle sebe. Ale tak to nebylo vždy, po staletí partnera určovali rodiče. Kdy se to změnilo?

Takzvaná dohodnutá manželství nebo prosazování vůle rodičů při výběru partnera se u nás vyskytuje i dnes, ačkoliv jen zřídka. Původní důvod, spojení například statků nebo jiných majetků dvou rodin do jednoho, stabilnějšího, již není tak aktuální. Nicméně se velice často setkávám s nepřímou „direktivou“, kdy rodiče komentují výběr potenciálního partnera nebo ho hodnotí otevřeně či formou občasných povzdychů nebo naopak chvalozpěvů, a tak ovlivňují své potomky. Znám několik mladých žen, které litují, že se nechaly ovlivnit názorem svých matek na partnera, na mateřské naléhání jej například opustily, aby až se značným odstupem zjistily, že udělaly chybu a chtěly se k němu vrátit. Jenže – pozdě. On už žil svůj život s jinou a nechtěl se vracet…

Proč své rodiče posloucháme i v něčem, co se jich netýká?

Protože je minimálně příjemné, když je partner rodiči přijat se vším všudy. Je zcela normální, když člověk uvažuje, jak se partner rodičům bude líbit. Pokud je však partner vybírán pouze podle gusta rodičů nebo opačně, volí-li mladý člověk partnera rodičům natruc, v obou případech to není zrovna šťastný postup. A je otázka, jak takový vztah ustojí partnerské otřesy.

Pojďme se vrátit třeba ke generaci našich babiček… Jaké priority měly při volbě partnera – kromě té, aby vyhovoval rodičům? Platilo tehdy pravidlo, že se chlap musí postarat o rodinu a žena se za to postará o něj? Lišil se systém výběru partnera na vesnici a ve městě? 
Venkov a město se lišily například ve způsobu života či obživy, ale ve vztazích se spíš vyskytoval podobný model, kde žena zastávala roli vychovatelky a muž roli živitele. Ani tehdy to samozřejmě nebylo pravidlem. A stejně tak se dá říct, že se tento model do značné míry dochoval dodnes, i když se pořád častěji setkáváme i s otci na mateřské dovolené a rodina taklhe může fungovat velice dobře, nestane-li se tak již po šestinedělí, čím je miminko ochuzeno o tolik potřebný úzký kontakt s maminkou. Nicméně se domnívám, že napříč generacemi ženy vždy chtěly mít vedle sebe muže silného v roli živitele a tedy schopného zabezpečit rodinu v době, kdy se žena stará převážně o blaho malých potomků. Ale i posléze. Je-li muž současně dobrého srdce, miluje rodinu, je věrný, šarmantní, má rozhled, vládne inteligencí, má přátelé, je oblíben ve společnosti, umí naslouchat i popovídat si, zajímá se o dění kolem, je uznáván v práci, umí relaxovat u koníčků i s rodinou, je s ním pohoda a občas přinese růži nebo jinak romanticky překvapí, bude v kurzu u žen všech generací, myslím.

Naše mámy byly daleko samostatnější, dělení povinností mezi mužem a ženou se začínalo stírat. Prošly si obdobím hippie, svobody, a právě jejich manželství se začala ve značné míře rozpadat. Měly snad špatně nastavené parametry výběru partnera?

Společenská situace je jedna strana mince. Druhá jsou hodnoty, o které se člověk opírá. Při volbě partnera a definici „parametrů“ i při případném řešení neshod a rozchodů. Jistě i finanční nezávislost ženy může přispívat k zvyšujícímu se počtu rozvedených manželství. Proč se které manželství rozpadne, je třeba se ptát bývalých manželů. A taky zda chtěli hledat řešení na své neshody a vyčerpali všechny možnosti, jak vztah posunout do jiné kvality, která by byla příjemná pro oba. Může se stát, že to společně již nejde a lidé se rozejdou méně či více kultivovaně, každopádně je užitečné komunikovat a svoji nespokojenosti informovat včas. Dokud je šance udělat takové změny, které jsou atraktivní pro oba manžele.

A co dnes? Toužíme po lásce, pochopení, spřízněné duši, ale ve „konzumu“ se nám to těžko hledá. Jsou právě láska a porozumění hlavními parametry, jež dnes musí splnit ON?

Parametry pro volbu partnera má každý individuální. Je přirozené, že se chceme cítit bezpečně, milováni. Ženy i muži. Že si se svým partnerem chceme rozumět, vzájemně se rozvíjet, moci se jeden o druhého opřít. Věřím, že tyto kvality jsou k nalezení i v rychlém komunikačním prostředí, v jakém nyní žijeme, a jsou nadčasové a věčné. Znám mnoho lidí těchto kvalit. Možná mám na takové lidi štěstí, každopádně mě to naplňuje pocitem víry v dobré partnerství.

Když porovnáte tři tyto generace: která z nich nejvíc stavěla vztahy na lásce? Která byla nejpragmatičtější? Která nejšťastnější?

Na tuto otázku neumím odpovědět. Nežila jsem v té době, netuším, jak se cítily páry v minulých generacích. Domnívám se pouze, že láska i štěstí existují v mnoha podobách a vedle nich i další emoce a stavy, které přirozeně k životu patří a nejsou zcela příjemné. Umocňují však prožitek emočních stavů krásných, protože nám dávají poznat ten rozdíl, bez něhož bychom snad nepostřehli, že je nám dobře…

TEXT: Jana Potužníková

vyšlo v časopise Báječná rodina, duben 2012