Mateřská láska

(Příliš silná) mateřská láska?
Říká se o ní, že je to nejsilnější pouto na světě, že z mateřské lásky pro své děti uděláme cokoliv a právě kvůli mateřské lásce také tak těžce neseme, když nás děti v dospělosti opouštějí. Je to rozhodně zvláštní pouto a je moc dobře, když je jí dost. Co když je ale mateřské lásky prostě příliš?

Mateřská láska je prý tím nejpřirozenějším citem na světě. Mnohé maminky ji pocítí, sotva se dozvědí, že jsou v očekávání. Jiné jsou jí doslova zavaleny při prvním pohybu miminka v bříšku. A většinou se o jejím skutečném zrodu mluví při samotném porodu, kdy je hormonální bouře provázející těhotenství i mateřství na maximu a pro ženu samotnou existuje jen ona a dítě, nic jiného. Přesto se najdou naopak takové ženy, které říkají: „Že své dítě miluju, jsem si uvědomila až postupem času. Po pár dnech. Týdnech…“ Protože u nich prostě převážily porodní bolesti a starosti o dítě emocionální stránku mateřství. Takže se u nich i mateřská láska jako jakýkoliv jiný cit zrodila až časem. V každém případě: mateřská láska je nenahraditelná, v mnoha ohledech nepopsatelná a ovlivní život mámy i dítěte vlastně navždy. Ať už je jí málo, jak se také někdy bohužel stává. Nebo naopak příliš – což už se děje o poznání častěji. A právě o tom by možná stálo vědět víc. Co se stane, když jako máma milujete své dítě prostě příliš?

Složitý pojem

Ať vznikne v první vteřině po porodu, nebo nějakou chvíli po něm, najednou tu prostě mateřská láska je a všechno změní k nepoznání. Optika ženy-matky je nesmírně odlišná. Více vnímá nástrahy světa, má potřebu své dítě chránit, zahrnovat péčí, láskou, být u něj, jak je to jen možné, dotýkat se jej, svírat jej v náručí, těšit se z každého jeho pokroku, který z ní udělá tu nejvíce hrdou bytost na světě. To jsou asi aspekty, které u mateřské lásky předpokládáme. Ale co všechno může doopravdy zahrnovat? To ani nelze vyjmenovat. „Liší se to matky od matce a přitom také může záležet na tom, jaký vzorec si daná žena přinesla ze své původní rodiny, nebo pak o čem sama uvažovala a čím sama tento pojem naplnila.  Domnívám se, že mateřská láska je velmi často neutichající obdiv nad zázrakem stvoření a pak i porodu pocit spojení například u kojení. Že je to přirozená připravenost nasadit život za své dítě a zároveň přirozené pokračování ve svém způsobu bytí a života dospělé ženy. Že je to prastará potřeba pečovat a zároveň důvěřovat miminku, že cítí a umí vyjádřit to, co právě potřebuje a co je právě pro jeho individuální vývojový moment důležité. Přitom to pro mě znamená i schopnost nevzdávat se své dospělé role ani života a být tak vitálním a aktivním vzorem pro svého potomka,“ shrnuje brněnská koučka a psycholožka, Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz).

Láska bez podmínek

Mateřská láska by každopádně měla mít jeden důležitý rys: měla by být bezpodmínečná. Ať je dítěti dobře, nebo zle, ať prospívá, nebo je ve své vývoji pozadu, ať přijde na svět chlapeček nebo holčička, vždycky by mateřská láska vůči němu měla být čistá. Nezávislá na nějaké či onaké skutečnosti. Především v prvních týdnech a měsících života je také dobré si připomínat, že dítě jinou než mateřskou lásku prakticky nevnímá a že právě ona je pro něj středobodem vesmíru a symbolem bezpečí. A zatímco v pozdějším věku někteří odborníci říkají, že přemíra mateřské lásky může škodit (viz dále), do věku cca 18 měsíců můžete dát dítěti, kolik lásky jen chcete a máte, můžete mu věnovat každičkou vteřinu dne, a přesto ho nerozmazlíte. Protože až do té doby dítě prostě není schopné uvědomovat si, že jste jako máma skrze svou mateřskou lásku manipulovatelná. Což se později, hlavně pak ve starším školním věku a pubertě, děje často.

Všudypřítomná a všeobjímající

Nesmíme zapomenout ani na to, že mateřská láska by měla mít ještě druhý nesmazatelný rys. Měla by být všudypřítomná a přirozená. „Zdravou, přirozenou mateřskou lásku, pokud ji dítě dostává tak, jak ji potřebuje a způsobem, jak je pro něj přirozené, si podle mého názoru v nejlepším případě zpočátku ani neuvědomí, protože je přítomna tak jako vzduch, který dýcháme. Uvědomí si ovšem, že mu chybí, pokud se mu jí nedostává v patřičném kontinuu a požádá o ni okamžitě“ potvrzuje psycholožka Katarína BradáčStejně jako se mění množství vzduchu, který potřebujeme, mění i potřeba určitého množství mateřské lásky u každého dítěte. Nejprve je pro něj naprosto nezbytná a nejdůležitější, pak si začne všímat i jiných podnětů, lidí a zdrojů pozitivních emocí, lásky, podpory tak, že mateřskou lásku lehounce upozadí, pokud se to tak dá říct. Nebo ji bude brát jako svůj emocionální základ, k němuž přibalí další vrstvy jiných typů jiných lásek. Okamžik, kdy se tak stane, je individuální, stejně jako je individuální dětská potřeba mateřské lásky nebo jejích nepřehlédnutelných projevů. „Je také těžké odpovědět na otázku, kdy dítě mateřskou lásku přestává potřebovat. Na jednu stranu je každé dítě jedinečné a na straně druhé ji potřebuje od narození a nějakým měnícím se způsobem podle mě pořád. Ze začátku bytostně a nepřetržitě. Dle mého názoru je nesmysl nechat dítě programově plakat o samotě tak dlouho, až se unaví a přestane. Malinké dítě přesně ví, co potřebuje a matka to cítí, když důvěřuje jemu i sobě. Zpočátku přítomnost laskavé náruče je celým jeho bezpečným světem.  Jak postupně roste, přibývají jeho potřeby…  už hledá  prostor i pro něco nového, nicméně… mateřská láska v ideálním případě zohledňuje právě  aktuální potřeby dítěte. Jednou objímá, podruhé nechá dítko zkoumat a učit se. Je to láska podporující, vstřícná. I když je nakonec dítě dospělé. Právě skrze mateřskou lásku může být dítě akceptováno jako svobodná a samostatná bytost,“ dodává Mgr. Katarína Bradáč.

Někdo umí, někdo ne
Odhadnout správné množství, a hlavně způsob projevu mateřské lásky v konkrétním věku dítěte je pak nadmíru složitá věc. Někteří odborníci přicházejí s tvrzeními, že dítě ošizené o mateřský cit v kojeneckém věku může doživotně citově strádat a potýkat se s takovými věcmi, jako je nedostatek sebedůvěry. To když se třeba necháte „zkušenějšími“ přemluvit k tomu, že tišit plačící dítě je nesmysl, že se samo „vyřve“ a dá pokoj. Další odborníci zase říkají, že děti zahrnované příliš velkým množstvím citu jsou nesamostatné, dlouho emocionálně závislé, bojácné. „Dle mého názoru ale zdravá a vyrovnaná žena ví, co je potřeba v tomto směru dělat a jak. Kromě toho si myslím, že není nutno rozlišovat mezi větším nebo menším zahrnováním láskou dle věku dítěte. Ono by přece mělo být milováno jenom tak, pořád a samozřejmě,“ říká k tomu psycholožka…
Špatná volba
„Pokud bych měla na něco upozornit, pak je to spíše skutečnost, že někdy je láska k dítěti zvláštní a nenazvala bych ji mateřskou. Taková, která omezuje, nutí, kontroluje, nenechá dítě zkoušet a myslí si, že ho vlastní. Taková „láska“ je pak nebezpečná pořád – v kojeneckém věku stejně jako u školáků i později,“ podotýká Mgr. Katarína Bradáč s tím, že součástí maminkovského citu bývá  sice obava o dítě přecházející v mnoha případech až v panický strach, ale ten by maminka měla především řešit v sobě a dítěti stále vytvářet zázemí a dodávat mu pocit bezpečí, klidu, sebejistotu. Místo toho mnohé maminky chodí a říkají: tohle nedělej, tam nechoď, tady si dej pozor, mohl bys upadnout… Vlastně tím dávají najevo, jaká mají od dítěte očekávání – že bude neúspěšné a upadne. A pak se v dětech po takovou taktovkou vytváří příliš silné „senzory“ vnímající nebezpečí i tam, kde není. Děti jsou pak úzkostlivé stejně jako jejich ustarané mámy, nevěří si, protože jim nevěří jejich matky, chybí jim průbojnost, ztrácejí zájem o to zkoušet nové věci, poznávat nové lidi nebo místa, a také se do značné míry mohou uzavírat do sebe. Přitom k dětem prostě tohle všechno patří, že si při poznávání světa občas natlučou nos nebo odřou kolena. I tato negativní zkušenost je zkušenost a formuje dítě často pozitivněji než zkušenost s tím, že překážek je třeba se bát, vyhýbat se jim nebo kvůli nim cokoliv vzdávat, jak to často úzkostlivé maminky své děti učí. Nadměrná omezující péče může být pro  maminky přirozeným projevem mateřské lásky, ale velmi nezdravým, což bývá složité jim vysvětlit (zvláště pakliže,  toto odpozorovaly doma a chovají se tak, jak se chovaly k nim jejich matky…).

Celoživotní následky

„Pocit vlastnictví, úzkostlivé projevy, omezování, či jiné projevy nedůvěry, nebo nedostatek kontaktu, separování novorozence a podobně považuji spíše než za čistou mateřskou lásku, za podivný typ pouta. A typ pouta, jenž je k zamyšlení především u toho dospělého, který takovým způsobem své dítě obtěžuje, zraňuje a zneschopňuje stát se šťastným člověkem,“ říká na rovinu psycholožka a ještě pokračuje. „Celoživotně trvající pokroucený vztah mezi matkou a dítětem podle mě může působit daleko vážnější komplikace, než je pouze neschopnost dítěte se osamostatnit. Jinými slovy to znamená, že dítko nedostalo pravou mateřskou péči a lásku a nenaplnilo si své  potřeby v čase, kdy to pro něj bylo přirozené, způsobem, který pro něj byl správný. A to může vést k pocitu veliké prázdnoty, neustálému hledání, substituci nepřiměřenými náhražkami a obecně k ne šťastnému bytí. Věřím však, že i když se tak stane, existuje cesta ven a snad nezáleží na čase, kdy k nápravě dojde, dojde-li k ní.“

Jednou stejně odejde…

I když je vztah mezi maminkou a dítětem nedeformovaný a „správný“, jednou se to musí změnit. Protože dítě prostě pocítí touhu odejít, přestřihnout pomyslnou pupeční šňůru a stát na vlastních nohou. „Dítě se tím, že mu je umožněno sledovat přirozený život dospělých lidí včetně jejich jazyka a taky život starších dětí, přirozeně učí. Když má nasycenou blízkost a bezpečí z maminčiny náruče, samo se s odvahou a bez pochyb o sobě pustí do dalších dobrodružství i zralých kontaktů. A tak zvládne cokoli od prvních slov, chůze, přes dovednosti předškolního i školního věku až po osamostatňování se a vytváření vztahů a posléze i mateřskou lásku ke svým vlastním dětem. Proto je tak nesmírně důležité, aby mateřská láska byla kontinuální, důvěřující, všudypřítomná, bezpodmínečná, chápající, nesobecká, vnímavá a dítěti v rámci rodinného bezpečí umožnila cítit se dobře a intelektuálně i emocionálně růst,“ dodává na závěr brněnská koučka a psycholožka Mgr. Katarína Bradáč.

TEXT: Jana Potužníková

vyšlo v časopise Maminka, červen 2012