Mámou až v 35. roce. Vadí nebo nevadí?

Mámou až v 35. Vadí, nebo nevadí?

S vývojem společnosti se mění spousta věcí, včetně věku prvorodiček. Posouvá se ke třicítce a často až k pětatřiceti. Je to tak správně, nebo tím škodíme sobě i budoucím dětem?

Zatímco za našich babiček bylo nepřípustné, aby se dívky vdávaly a rodily děti „až“ kolem pětadvaceti, naše mámy se „musely“ stihnout vdát a otěhotnět do svých třiceti. O další generaci později si dnešní třicátníci užívají fakt, že stále ještě nemusí s rodičovstvím spěchat. Je přece čas – a stále se najde důvod, proč s tím ještě počkat. Jaké za tím jsou důvody konkrétně, bude příští generace rodit až po čtyřicítce? Co všechno starší maminky riskují ze zdravotního hlediska a co se dá na rodičovstvím v pozdním věku najít za pozitiva? O tom všem jsme si povídali s brněnskou psycholožkou Mgr. Katarínou Bradáč (www.katarinabradac.cz) a pražským gynekologem MUDr. Janem Sadílkem (www.gynhelp.cz). O své zkušenosti s pozdějším mateřstvím se s vámi otevřeně podělí také maminka Lucie. Ale konečný názor si stejně budete muset udělat sama. Vadí, nebo nevadí prvorodičovství po 35. roce?

Rostoucí trend

„V posledních několika letech je trend odkládaného rodičovství skutečně znatelný. Zatímco dříve byla maminka-prvorodička po 35. roce mezi mými pacientkami spíše výjimkou, dnes tvoří značnou část mých těhotných pacientek,“ potvrzuje pro začátek MUDr. Jan Sadílek fakt, že tento trend neustále sílí. „Dokonce se objevují i prvorodičky, kterým je již 40 let, ale ty jsou stále ještě výjimkami. Z čistě biologického a medicínského hlediska to samozřejmě není dobře. Čím je tělo matky starší, tím hůře se adaptuje na těhotenství, tím hůře snáší porod a tím více existuje rizik, co se komplikací během těhotenství či porodu, ale i genetických vad plodu týče. Také proto jsou starší prvorodičky s každým přibývajícím rokem posílány na stále více a více vyšetření, která mají za cíl předejít zbytečným komplikacím a řadu věcí odhalit včas. Záleží samozřejmě případ od případu a musíme odlišit také věk od věku biologického, protože když žena dodržuje zdravý životní styl a stará se o sebe, může být její tělo i ve čtyřiceti schopné všechno bez problémů zvládnout. Přesto není odkládání mateřství nijak přirozené,“ konstatuje dále lékař a nabízí obtížnou otázku: Tak proč se to děje?

Máme spoustu možností

Z pohledu psychologie jde doba prostě svým směrem. A my ženy jsme od ní za celou lidskou existenci dostaly zdaleka nejvíce příležitostí, které se jednoduše snažíme využít. Někdy zdánlivě na úkor toho nejpřirozenějšího poslání, jež nám bylo a snad i bude nadále vlastní – mateřství. „Obecně je v dnešní době víc žen s vysokoškolským vzděláním, tudíž dítě plánují až po ukončení studia, je to tak pochopitelně pohodlnější,“ začíná vypočítávat Mgr. Katarína Bradáč, co všechno chceme před otěhotněním stihnout. „Studium se mnohdy prodlouží, protože mladé ženy touží také cestovat, studovat v zahraničí, bavit se, takže si studium takzvaně rozloží na více let. Pak v mnohých oborech potřebují získat atestace, praxi, a pokud chtějí strávit jako nadějné absolventky také nějaký čas v práci a položit základ budoucí kariéře, dochází k dalšímu odsunu.“ To jsou asi takové základní důvody, díky nimž nebo kvůli nimž dochází k plánování mateřství ve stále pozdějším věku. Ale je jich ještě mnohem více. Už třeba fakt, že dítě možná chceme, ale nemáme ho s kým mít?

Kdo bude táta?

S narůstající vzdělaností žen totiž také rostou nároky ženy na potenciálního partnera a otce rodiny! Změnilo se i tradiční rozdělení rolí, kdy žena byla „jen“ matkou a muž obstarával obživu. „Ženy jsou dnes také ekonomicky nezávislejší, soběstačné, proto mají na své partnery poněkud jiné nároky než dříve. Nestačí jim, že bude živitelem rodiny, pokud tuto roli zvládnou do jisté míry obstarat samy,  hledají si spíš partnera, který rozumí jejich duši, má potenciál jako ten, který jim bude rozumět a sdílet jejich životní hodnoty. Tím se nároky na muže pochopitelně zvyšují a je tak někdy obtížnější toho pravého najít. Zejména právě s přibývajícím věkem, protože s ním přibývají právě i zmíněné nároky na potenciálního partnera,“ říká otevřeně brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč. Když má pár ale tohle vyřešené, stejně to může být dočasné. S každým rokem dozráváme a chceme od života i partnera zase něco navíc nebo něco jiného. Tak přichází ke slovu další fenomén: „Mladí lidé se rozcházejí – klidně i po letech soužití, pokud cítí, že by si mohli najít ještě vhodnější protějšek. Mnohdy ho i najdou, ale než spolu založí rodinu, bude to zase trvat. Potřebují čas na vzájemné poznávání, sžívání a koneckonců i na samotné otěhotnění, když se na něm nakonec shodnou,“ doplňuje psycholožka.

Finanční otázky

Chtě nechtě je třeba si také přiznat, že rodičovské povinnosti odkládáme na dobu pozdější v domnění, že na to prostě budeme mít za čas více peněz. A tahle otázka je v souvislosti s rodinou velmi ožehavá. „Nejde jen o to být schopní zajistit finanční prostředky na každodenní provoz domácnosti, ale je tu například otázka vlastního bydlení. I to zabere spoustu času a mnoho párů to chce vyřešit ještě před příchodem prvního dítěte. Berou na sebe hypotéky, snaží se při tom našetřit něco do budoucna, aby – až žena bude na mateřské – byla rodina zabezpečená. A to všechno zase potřebuje čas a rodičovství se zase odsouvá,“ načrtává další neopominutelné důvody psycholožka. Ano, výše zmíněný postup se zdá být logický, na druhou stranu, nejsou to trochu výmluvy? To je otázka. Je to spíše přístup zodpovědný, nebo bázlivý, hledající skoro až výmluvy, proč s rodičovstvím ještě počkat? „I to je samozřejmě možné, pokud se však kdokoli z partnerů na rodičovství z jakéhokoli důvodu necítí, je dobře, když to partnerovi řekne, i když je to třeba strach, za který se stydí, aby to mohli spolu nebo s něčí pomocí řešit. Zajistit uspokojivé finanční zabezpečení je příjemné i odpovědné ale jak říká jeden můj přítel, otec čtyř dětí – „když dá bůh kravku, dá i travku,“ doporučuje trochu nadhledu Mgr. Katarína Bradáč. A propos, nadhled, není také tím důvodem, proč se do role mámy dostáváme, až je skoro pozdě?

Sebevědomá a všehoschopná!

Jen si sama sáhněte do svědomí: když jste poprvé začala uvažovat o tom, že byste se mohla stát mámou, jaké jste z toho měla pocity? Bylo to jen to příjemné mrazení v zádech a chuť pustit se do toho dobrodružství třeba hned? Nebo se tam objevily mnohé pochybnosti, zda na to vůbec máte? A zda je dobré do tohoto špatného světa prolezlého válkami, korupcí a zlem děti vůbec přivést? „Sama znám případ manželů, kteří se společně dohodli, že po vlastních zkušenostech s těžkým dětstvím potomky mít nebudou a zůstali bezdětní. Nebo jiný muž váhá s rodičovstvím kvůli skeptickému pohledu na svět a pokroucené hodnoty v něm. Ono se to liší případ od případu, člověk od člověka. V praxi jsem se setkala i s obavami potenciálních rodičů z vlastního selhání, s jejich nízkou sebedůvěrou, nebo – zjednodušeně řečeno – s neschopností jednoho či druhého z páru vzdát se pohodlí, které obnáší život bez dětí,“ poukazuje psycholožka na další důvody, které vedou dnešní generaci třicátníků k odkládání nebo zříkání se rodičovství. Zároveň upozorňuje na daleko prozaičtější činitele: některé ženy se maminky stanou po pětatřicítce jednoduše také proto, že se jim dlouho nedařilo otěhotnět, a až když už v nic nedoufaly, stalo se! Takové ženy často potřebovaly jen zklidnit, přestat se stresovat prací, tím, jestli otěhotní nebo ne, zda to zvládnou, nebo ne, a najednou byly postaveny před hotovou věc: budou mámami!

A nemyslete si, ne každá je v takovou chvíli zase automaticky šťastná. Daleko spíš překvapená nebo vyděšená. „Osobně mám však s rodiči, kteří byli příchodem potomka překvapeni, spíš tu zkušenost, že okamžitě po porodu si své dítko zamilovali a milují je dodnes a nedělalo jim nejmenší problém mu nakonec svůj život přizpůsobit,“ doplňuje Mgr. Katarína Bradáč.

Z teorie do praxe

Když padnou všechny překážky a žena se prostě stane mámou později, nabízí se domněnka, že ji čeká asi trochu jiný „druh“ mateřství, nebo ne? „To, jak se žena chová v roli matky, souvisí především s tím, jak se chová jako člověk,“ říká psycholožka s tím, že více než na věku, v němž se stanete matkou, závisí na tom, jaká jste sama o sobě. Nutně tedy neplatí to, co se o starších matkách říká: to, že jsou úzkostlivější, starostlivější, nemají dost energie na to, zvládnout živelné potomky, že dětem nestačí, více je hlídají, více jim mluví do života a podobně. „Jsou starší maminky, které takové domněnky naplňují. Často jsou to ty, jež na své dítě čekaly dlouho a přepečlivě jej chrání před vším, což nemusí být vždycky k užitku. Jiné starší maminky nicméně jako osobnosti dozrály do etapy, kdy přehnaně neřeší nějaké to olíznutí sousedovým psem či nečekaný pád, špinavé tepláky nebo odřená kolínka. Možná jsou důslednější, co se týče kvality stravy, ale na druhou stranu benevolentnější, co se týče návyků na nočník či denního režimu. Zralejší maminka si může dítě procítěněji užít a uvědomit si hodnotu okamžiku. Víc si užívá každodenní drobnosti, pokroky dítěte. Samozřejmě, to může i mladá maminka, ta zralejší však může mít víc životních zkušeností, jistý nadhled, může být spousta detailů, které neřeší, protože má jasné životní priority a neplýtvá svým časem a životní energii na drobnosti, jež stejně nezmění nebo nejsou podstatné,“ vypočítává Mgr. Katarína Bradáč klady, které by vás u mateřství v pozdějším věku možná hned nenapadly, a ještě pokračuje: „Jistě, určitá dávka elánu či sil může s věkem klesat, dnes o sebe mají ženy ale možnost skvěle pečovat a být v dobré kondici takřka v jakémkoliv věku. Nemluvě o tom, že nikdo neříká, že dobrá máma je jen ta, která vydrží za svým dítkem běhat 23 hodin denně. Být dobrou maminkou je záležitostí širokého, milujícího a odpouštějícího srdce, mateřské bezpodmínečné lásky, ženské moudrosti, ochoty vidět v dítku vysoce individuální bytost, která nemusí jít v šlépějích rodičů, vůle ke svobodě pro sebe i dítě, záležitostí respektu a tolerance a laskavého vedení, citlivého vnímání bez podsouvání vlastních preferencí…“

Očima lékaře

Přes to všechno si ale gynekologové a porodníci stojí za svým: mateřství po pětatřicítce je zkrátka rizikové. „Tělo ženy je na děti ideálně připravené kolem pětadvacátého roku, kdy je na vrcholu sil. Ale v tomto věku dnešní ženy o dětech většinou ještě ani neuvažují. Necítí se na to dost zralé. Když už mají pocit, že by dítě mohly zvládnout, je jim najednou pětatřicet a dělají naopak všechno, co mohou, aby přírodu ještě uprosily a dítě měly. Jenže mohou narazit na mnoho problémů. U sebe i budoucího miminka,“ varuje před pozdním mateřstvím pražský gynekolog MUDr. Jan Sadílek, podle kterého s ním otálejí především ženy ze střední vyšší třídy, právě ty vzdělanější, s větším o rozhledem, o kterých hovořila i psycholožka Mgr. Katarína Bradáč. „Původně si tyto ženy možná plánují, že si dítě pořídí již ve třiceti, jenže tělu se nedá vždycky poručit. Někdy trvá roky, než se tělo vystresované prací a očekáváním ,uvolí´otěhotnět. Biologie je v tomto poměrně nevypočitatelná. Nelze se spoléhat na to, že až se ženě bude chtít, tělu jednoduše poručí,“ prozaicky líčí realitu českých žen MUDr. Sadílek.

Riziko na každém kroku

Podíváme-li se konkrétně na to, co starší prvorodičky absolvují, aby se vyloučilo maximum zdravotních rizik pro ně i dítě, není to nakonec vůbec veselý pohled. „Každá žena od 35. věku je odesílaná na genetickou konzultaci a genetické vyšetření. Pak záleží na tom, jak je stará. Čím starší, tím více vyšetření absolvuje. Přičemž se zohledňuje i to, jakým životním stylem žije a jak se na těhotenství připravovala. Kromě zmíněných vyšetření jsou starší maminky posílány v případě lékařova podezření na speciální genetická ultrazvuková vyšetření, dělají se speciální neinvazivní testy na Dawnův syndrom, a jestliže je reálné riziko vyšší než průměrné, dělá se odběr placentární tkáně, plodové vody. Pro všechny bez rozdílů pak platí nutnost vyšetření obvodním lékařem, především zaměřené na možnost těhotenské cukrovky, která je u starších matek také velmi častá,“ vyjmenovává pražský gynekolog MUDr. Jan Sadílek s tím, že v tomto je příroda k ženám prostě nemilosrdnější. „U mužů na věku tolik nezáleží, takže když se partnerovi zachce mít děti v padesáti, klidně je mít může. Jen si na to bude muset najít daleko mladší partnerku. Jeho spermiogram, tedy množství aktivních spermií, se s věkem také snižuje, ale pořád dozrávají nové a nové. Zatímco žena se s vajíčky narodí a celý život je nosí v sobě, takže jsou stará tak jako ona. A s každým cyklem jich mnoho odumírá, čímž se pochopitelně snižuje reální šance na otěhotnění.“

Nemilosrdné stáří

K rizikům spojeným s mateřstvím ve vyšším věku je třeba připočítat i „obyčejný“ zhoršující se zdravotní stav jako takový. „Zvedá se hladina cholesterolu, zpomaluje se metabolismus, přibývají méně i více závažné choroby způsobené předchozím stresem ze zaměstnání a hektického života – srdeční onemocnění nevyjímaje. Nemluvě o tom, že vystresovaná psychika, to je pro početí také velmi nepříznivá okolnost,“ poukazuje na další neradostné detaily gynekolog a nemůže nezmínit ještě jednu smutnou skutečnost: „U starších prvorodiček jsou bohužel také častější samovolné potraty. Tak to zkrátka příroda zařídila a když cítí, že něco není v pořádku, dojde právě k potratu tak, jako by se to stalo před tisíci let, kdy slabší, nemocní jedinci zkrátka nepřežívali.“ V neposlední řadě je pak podle MUDr. Jana Sadílka třeba zmínit riziko nástupu předčasné menopauzy a s tím pochopitelné znemožnění otěhotnění, s nímž se otálelo prostě příliš dlouho, až se žena dostala do věku, kdy se předchozí generace stávaly pomalu babičkami.

Ochuzená o další role?

Když už jsme u babiček, stihne se máma odkládající mateřství jednou stát také právě babičkou? Nebude i na to prostě jednou pozdě? „Jistě, čím později se žena stává matkou, tím později se pravděpodobně stane babičkou, nemusí se však nutně o roli babičky připravit, vždyť dnes šedesátileté a starší ženy ještě aktivně pracují, cestují a pozdější příchod vnoučat nemusí nijak zasáhnout do kvality jejich prožitků v roli babiček. To souvisí i s kvalitou života po odchodu dětí z rodného hnízda - vůbec nemusí vadit, že odcházejí v pozdějším věku matky, vždyť je to pouze na ní, jak si zařídí život, zda chce být v roli matky-trpitelky, která obětovala vše a pak už jí bude zbývat jen ,nějak dožít´, nebo zda se k sobě zachová odpovědně a nechá prostor i svým potřebám popři mateřství. Aktivita je otázkou vnitřního nastavení, zdraví, zájmů a člověk má vliv například na své zdraví tím, jak se k sobě chová již v mladém věku, pak to může pouze zúročit a být vitální i v pozdějším období,“ rozebírá psycholožka další stránky pozdního mateřství a na závěr přidává ještě jednu skvělou radu. Totiž tu, že bychom nikdy neměli čekat na své štěstí, „až“ se stane cokoliv. Měli bychom být šťastní hlavně teď a tady a dělat věci, jak je cítíme. Je-li naším pocitem přesvědčení, že mateřství ještě chvíli počká, proč ne. Nikdo jiný náš život nežije. Jen musíme počítat se všemi jmenovanými riziky a smířit se s tím, že možná také okolí se na nás bude dívat zbytečně skrz prsty. Ale tak to prostě na světě chodí…

BOX: Mladá vs. starší matka. Která spěchá víc zpátky do práce?

„Řekla bych, že i toto je individuální. Pokud to mladá či zralejší maminka tak cítí, že je pro ni důležité spěchat zpátky do práce kvůli kariéře, je otázkou, zda není nejlepší, aby tak udělala. Osobně si myslím, že je velice důležité a v čase nevratné, jak a kolik času maminka se svým dítkem v raném období stráví. Pokud však dokáže zabezpečit dítěti péči, i když dle mého názoru maminku nikdo nenahradí, je potřeba zvážit situaci: je lepší mít doma nervózní a nespokojenou maminku, která bude svojí frustraci přenášet na dítě, nebo maminku, která část dne nebo celou pracovní dobu stráví v práci, která ji naplňuje a pak je schopna ještě se věnovat dítku? Je samozřejmé rozdíl, zda do práce spěchá po šestinedělí nebo po roce. Taky je rozdíl, zda je dítko v péči otce, babičky, nebo cizích lidí, nepřeceňuji zde rodinné příbuzné, žel mnohdy se stává, že se dítě lépe cítí u cizích lidí než v péči rodiny. Někdy na mateřské dovolené z finančních důvodů zůstává otec. Dnes je možný i režim home office, kdy maminky mají možnost pracovat z domu a pečovat o dítko, s částečnou pomocí rodiny, nebo chůvy, nebo se vracejí do práce pouze na částečný úvazek, aby nevyšly z kontaktu s prací, nebo pro zaměstnavatele dělají na dočasných projektech, kde uspokojí touhu po intelektuální činnosti, i finančně to může být zajímavější a neztratí úzký kontakt se svou ratolestí. Dokonce je vidět i školky na pracovišti, kde maminky mohou svoje dítko sledovat přes webkameru a přitom pracovat na částečný nebo plný úvazek. Ono pospíchat do práce může mít mnoho důvodů i mnoho podob,“ konstatuje Mgr. Katarína Bradáč.

BOX: Jak vnímají děti věk své mámy?

„Děti umí být velice upřímné až zraňující, pokud vypátrají odlišnosti od obvyklých norem. Velice záleží na tom, jak se podobná situace řeší s dítětem přímo v rodině, jak je podpořeno, jak se mu to vysvětlí, proč je jeho maminka starší než Honzíkova a Alenčina. Taky je užitečné zapojit paní učitelku a požádat ji, aby přiměřeným způsobem, třeba pomocí příběhů a pohádek, dětem vysvětlila, že některé děti mají maminky velice mladé, jiné děti mají maminky starší a že na tom vůbec nezáleží, naopak, na čem záleží, je láska a péče a radost z rodinné pohody a podpory. Může děti požádat, aby samy uvedly další příklady odlišností a pouvažovaly, k čemu je dobré žít v diverzifikovaném prostředí, jak odlišnosti mohou obohacovat každého z nás, čímž se mohou pomalu připravovat k chápání a toleranci ještě výraznějších rozdílů mezi lidmi. Mohou na dané téma něco nakreslit či vymodelovat a pak o tom vést diskusi bez toho, aby byly viněny ty děti, které k posmívání přispěly, naopak, součástí může být vysvětlení, že je přirozené, že lidé reagují na odlišné lidi, ale je důležité, jak to dělají a zda tím někomu neubližují. Každá zdánlivě nepříjemná situace se dá využít pro hlubší pochopení a růst, pokud se to vezme za správný konec a ujme se toho moudrá osoba,“ je si jistá brněnská psycholožka.

BOX: Příběh jedné maminky

Lucie (39) byla doma vedená vždycky k tomu, aby se spoléhala sama na sebe, byla cílevědomá a v životě něco dokázala – aby byla vidět a získala nějaké úspěchy, než se usadí doma, u dětí. „I moje máma se stala mámou na tehdejší dobu v pozdním věku, bylo jí jednatřicet, když jsem se narodila, ale ona to neřešila. Jako lékařka věděla, co si může dovolit a co ne. Navíc se mnou ani doma dlouho nezůstala – v půlroce mě prý už hlídala chůva. A mně se podobný scénář také líbil,“ vypráví Lucie, která si hned po škole založila soukromou překladatelskou agenturu a rozhodla se ji nejprve pořádně rozjet, pak řešit rodinu. „Jenže jako problém se ukázal být výběr partnera. Když mi bylo osmadvacet, říkala jsem si, že toho pořádného začnu hledat ve třiceti a ve třiatřiceti asi tak porodím. Pořád jsem také cestovala, tlumočila, měla práce nad hlavu, a málokterý muž to tempo se mnou vydržel. Mnohdy jsem neměla čas se ani najíst, natož myslet na lásku,“ vypráví o letech, které si nakonec bohužel vybraly svou daň. „Když jsem se v pětatřiceti nakonec přece jen zamilovala a o rok později vdala, netušila jsem, jak těžké bude otěhotnět. Při vyšetřeních se zjistilo, že za roky stresu a špatné stravy mám nedostatek základních živin v těle, že mi chybí spousta vitaminů, měla jsem vysoký tlak, rozházenou štítnou žlázu, špatně jsem spala… Při pohledu zpátky se divím, že jsem se vůbec našla toho partnera!“ šokuje Lucie líčením svého životního příběhu, který se nakonec odvíjel docela jinak, než si přála. „Po svatbě mi samozřejmě už dávno tikaly biologické hodiny, jak se říká. Lékaři zvedali varovně prst a hrozili, že musím otěhotnět co nejdřív. A to také nebylo dobře. Jako by si tělo řeklo, že když něco musí, tak to na just neudělá. Jednou se nám otěhotnět podařilo, ale samovolně jsem potratila. Byl to šok! Vždyť jsem to měla naplánované úplně jinak! Nakonec jsem to odnesla psychicky. Po dalším roce snažení jsem těhotná pořád nebyla a i doma to přestávalo fungovat. Jak to tak bývá – když se něco kazí, kazí všechno. Až si mě jednoho dne vzal manžel stranou a prohlásil, že pokud neseknu s prací a nedám se do kupy, odejde. I on toužil po rodině, ale s tím, jak jsem žila, rodina slučitelná nebyla! Tak jsem našla ředitelku do své agentury, což jsem měla udělat už dávno, a pro začátek jsme s manželem odjeli na měsíc do ciziny, jen tak, na dovolenou. Život se najednou začal odvíjet v jiných dimenzích. Měla jsem čas všimnout si, jak vypadá západ slunce, po dlouho době jsem si uvědomovala, co jím, telefon jsem zapínala jen na pár minut denně…  A věřte nebo ne, už na té dovolené jsem otěhotněla!“ vypráví Lucie, dneska maminka malé Sáry, která už dobře ví, že své holčičce nikdy nebude diktovat, jak má žít. Až po odchodu z práce se totiž začala zamýšlet nad tím, jestli žila vůbec tak, jak chtěla ona, nebo jak si spíš přáli její rodiče. Z mateřské každopádně nespěchá. Firma funguje i bez ní docela dobře a Lucie tajně sní ještě o druhém dítěti. Ačkoliv lékaři jsou spíše skeptičtí… A jestli se cítí být jiná než ostatní maminky, se kterými se potkává na pískovišti? „Vidím, že ony si daleko spíše v klidu povídají a já neustále sleduju, co Sára vyvádí s ostatními dětmi. Chvíli jsem byla doma posedlá čistotou, než mi někdo vysvětlil, že tím dítěti spíše škodím a dělám z něj přecitlivělého tvora. A pořád si nejsem jistá, že jsem dobrá máma. Kamarádky, které mám mezi maminkami, jsou o deset li více let mladší, a přesto se mezi nimi cítím někdy velmi nejistá. Ony také mají před sebou daleko větší kus života než já, jak se dá předpokládat, a v klidu plánují vícečetné rodiny, zatímco já se denně modlím, abych to druhé dítě mohla počít. V něčem je to složité. Ale jsem ráda, že mámou jsem. Konečně mě něco skutečně naplňuje. Zpětně spíš nechápu, že jsem práci mohla pokládat za nejdůležitější na světě. Na druhou stranu nepopírám, že i díky té mnohaleté dřině dneska máme dost peněz na chůvy a prvotřídní vybavení pro malou a mou mateřskou, která se asi hodně protáhne. Chci tu být pro Sáru, kdykoliv to bude potřebovat,“ uzavírá Lucie svůj příběh, který měl šťastný konec.

Maminčini odborníci:

Mgr. Katarína Bradáč – brněnská psycholožka a koučka se soukromou praxí v Brně-Lesné, www.karatinabradac.cz

MUDr. Jan Sadílek – gynekolog, majitel soukromé gynekologické kliniky Gynhelp v Praze, www.gynhelp.cz

TEXT: Jana Potužníková

Vyšlo v časopise Maminka, listopad 2011