Jak nerozmazlit jedináčka?

Jak nerozmazlit jedináčka?

Mít jediné dítě? Někdo musí, jiný chce. Ať je to jakkoliv, je dobré se připravit na to, že výchova jedináčka s sebou nese určitá specifika. A hlavním z nich je určitě nutnost vyřešit otázku, jak to udělat, aby z vašeho jedinečného pokladu nevyrostlo rozmazlené dítě…

Někdo to tak plánuje odjakživa a představa, že má více dětí, ani v nejmenším nezapadá do jeho představ o životě a rodičovství. Ale důvodů, proč se u nás rodí stále více jedináčků, je takřka nepřeberné množství. „Pokud je v rodině pouze jedno dítě, může to záviset na mnoha faktorech: například finanční situace neumožňuje uživit více dětí, nebožena - prvorodička nechce či nemůže přivést další dítě na svět z důvodu jejího vyššího věku nebo taky touhy věnovat se kariérní dráze. Důležitá bývá i délka trvání manželství – pokud se to rozpadne, je nebývá snadné přivádět další děti do rodiny. Do hry vstupuje i zdravotní otázka a plodnost muže i ženy.Osobně znám mladá manželství, kde partneři chtějí osm dětí a taky manželství, kde došlo k dohodě, že žádné děti mít nebudou,“ vyjmenovává na úvod brněnská koučka a psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz).

Teorie vs. realita

Zeptáte-li se nicméně průměrné české ženy ve věku do třiceti let, velmi pravděpodobně vám na otázku, kolik by chtěla mít dětí, odpoví, že dvě. Protože sama nejspíš vyrostla také s jedním sourozencem po boku a dobře ví, že to mělo své nepochybné klady. Měla si s kým hrát a povídat, s kým se prát, s kým brojit proti přísným rodičům… To jsou velké výhody, když si pořídíte (alespoň) dva potomky. „Dle demografických studií - například Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí - jev posledních letech preferovaný počet dětí v českých rodinách dvě. Druhá věc je ovšem reálný počet dětí,“ říká koučka. Přece jen: člověk míní, pánbůh mění. A ze snu o (alespoň) dvou dětech je z nějakého výše uvedeného důvodu najednou jedináček jako vyšitý. Ať už jste ale svého jedináčka jako jedináčka plánovali, nebo se to tak nějak přihodilo, měli byste se s partnerem připravit na jeho výchovu. Když totiž chybí sourozenci a rodiče mají jen jeden „cíl“ své nezměrné lásky, nezřídka se stane, že jim nakonec jedináček přeroste přes hlavu a zařadí se mezi rozmazlené děti. To se koneckonců o jedináčcích říká také nejčastěji. Tak pojďte ty fámy o tom, že jsou nemožně zhýčkaní, preventivně zastavit!

Výchovné rozdíly

Přestože je to v každé rodině individuální, výchova jedináčka se prostě od výchovy vícero dětí liší. Přece jen – soustředí se na něj veškerá pozornost, v kladném i záporném smyslu slova. Přesto to samozřejmě zdaleka není automatickou zárukou toho, že jedináček bude vychovaný lépe. Že rodiče využijí prostor a budou se mu poctivě věnovat, podporovat jej v psychomotorickém i fyzickém vývoji, že porozumí lépe jeho dětské duši, využijí a správně podpoří jeho talenty a tak podobně. „Osobně i profesně mám velice různé zkušenosti s tím, v jakých rodinných podmínkách vyrůstali různí jedináčci. Obecně se dá předpokládat, že pokud mají manželé pouze jedno dítě, mají prostor se mu více věnovat, zda to však udělají, je pouze na nich,“ konstatuje na rovinu Mgr. Katarína Bradáčová s tím, že je nutné také alespoň trochu definovat si pojem „lepší výchovy“. „Je potřeba vědět, kde je hranice péče, která spíš svazuje a neumožňuje dítěti se samostatně rozvíjet, budovat si sebevědomí a odvahu. Znám lidi, kteří pocházejí z jedenácti sourozenců, a neřekla bych, že jsou zanedbáni, citově frustrováni, a tudíž neumí žít kvalitní život. V takových rodinách je běžné, že péči o malé sourozence přebírají ti starší, rodiče však mají pořád příležitost být nositeli bezpečí, bezpodmínečné lásky, podpory a přijetí, hodnot a morálky, být dospělými vzory budoucích kvalitních dospělých lidí.“ Abyste tedy z jedináčka vychovali férového, samostatného, přiměřené průbojného člověka, musíte od počátku balancovat. Mezi rozmazlováním a přílišnými nároky, které bývají rodičům jedináčka bohužel také vlastní, jak si povíme dále.

Citová rizika

Být jedináček a mít rodiče, kterým záleží na výchově a budoucnosti dítěte, ještě také není automatická výhra. Především mámy se na své jediné dítě mají tendenci citově upínat – víc, než kdyby měly dvě tři děti. Soustředí na něj všechny city, emoce, dohání svou lásku do extrému, kterému klidně můžeme říkat opičí láska. Láska extrémní, přehnaná – a vlastně omezující a dusící. Protože i sebemenší jedináček potřebuje kromě lásky také prostor pro to „se nadechnout“, učit se samostatnosti a podobně.

Jak podotýká koučka: „Někdy se samozřejmě stává, že se podobná věc přihodí, i když má žena více dětí. Zaměří svou pozornost a upne se na jedno z nich. Tento jev totiž daleko více než na množství dětí závisí na matčiných postojích, hodnotách, životní filosofii, emoční zralosti, citové naplněnosti a podobně. Kontext matčina života je to, co rozhoduje, jestli své dítě či děti zahrne láskou mateřskou, laskavou a podporující, nebo svou emoční závislostí.“ Že k tomu matka jedináčka má trochu blíže, může být také dané tím, že jedináčci bývají někdy tzv. vymodlené děti. Děti, na které jejich rodiče dlouho čekali, a když to už málem vzdávali, stal se zázrak. A rodiče, nejen matka, ale i otec, se pak prostě na takové vymodlené dítě upnou víc než rodiče dětí, které přišly na svět bezproblémově. Pochopitelně. Přesto ani oni by neměli zapomínat na to, že přehnaná péče, starostlivost nebo rozmazlování k ničemu nevedou. Chránit své dítě přespříliš znamená předávat mu zkreslené představy o nástrahách světa a života, který – jak všichni víme – není většinou příliš jednoduchý. Držet nad dítětem ochrannou ruku, nenechat ho podnikat klasické dětské hry z obav před tím, že se například zraní nebo se bude muset s vrstevníky trochu poprat… To mu vážně neprospěje. Ani to již několikrát zmiňované rozmazlování. Ale co si pod ním máte představit konkrétně a kde je rozdíl mezi ním a přirozenou rodičovskou láskou? „Nu, kdo ví? Věřím, že milující rodič to vycítí. Že moudrý dospělý odhadne, kdy to je ještě přínos a kdy už spíš zátěž. Že je dobré se v tomhle ohledu spoléhat na svoji intuici a taky se nebát, jestli se sem tam hranice překročí. Důležitější je spíš dlouhodobý kontext, kam výchova směřuje a dlouhodobý výhled, co je pro dítko prospěšné. Pokud ale v rodině dochází k opakovanému rozmazlování, tedy absolutního svolení k čemukoliv, podřízení svého života pouze přáním a potřebám dítka, zahrnování dítěte nadbytkem čehokoliv, tak to nepovažuji v konečném důsledku pro dítko za přínosné a musím znovu upozornit na to, že takovému rozmazlovanému dítěti se kromě jiného nedostává například vzor kompetentního, samostatného, vitálního a sebevědomého dospělého jedince, nedostává možnost učit se dosahovat cíle svojí šikovností, což jej nakonec handicapuje,“ vysvětluje Mgr. Katarína Bradáč.

Synové a dcery

Za zmínku stojí jistě také případné rozdíly v přístupu k jedináčkům-dcerám a jedináčkům-synům. Obecně se předpokládá, že matky se upínají více na své syny a otcové „nadržují“ zase svým kouzelným dceruškám. Nahrává tomu samozřejmě povaha pohlaví, kdy otcové vůči svým synům bývají přísnější a snaží se jim hlavně předávat své životní zkušenosti. To samé pak mají nastavené ženy vůči svým dcerám. „Přesto bych v tom nehledala žádné zásadní zákonitosti. Jak jsem již zmínila, jakoukoliv potřebu upínat se na dítě vnímám jako výsledek okolností životního kontextu rodiče, považuji ji za svazující až zraňující, a tudíž nevhodnou. Bez ohledu na to, zda dítětem, na něž se rodič upíná, je jedináček, nebo ne, chlapec, nebo dívka,“ uvádí na pravou míru koučka.

Výchova mimo rodinu

Když zatím sečteme a podtrhneme, co jsme zatím probrali, je jasné, že uvnitř nejužší rodiny musí při výchově jedináčka vládnout poměrně jasná pravidla. Láska je samozřejmostí, ale dítě musí dostat také svůj prostor. Rozmazlování se občas nezapovídá, jako kompenzaci je ovšem nutné nastavit dítěti nějaké jeho povinnosti adekvátní věku, a hranice, které by nemělo překračovat. Což o to, když jste doma oba rozumní a chce mít jednou zdravě sebevědomé, úspěšné dítě, asi nebudete mít problém se na takových výchovných postupech u jedináčka shodnout. Ale co mimo vaši rodinu? Co dědečkové, babičky, chůvy? Do jaké míry by měli tito lidé podporovat vaše výchovné snahy a do jaké oni naopak u jedináčka mohou sem tam nad něčím zavřít oko více než vy, rodiče? „Prarodiče často svým vnoučatům dovolí mnohem více, než dovolili svým dětem. Jednak nemusí řešit denně následky takových povolení, jednak mnohdy přehodnotili své zásady a postoje. Je užitečné, aby si hranice nastavili společně s rodiči dětí a nedělali proti vůli rodičů zásadní prohřešky. Ať občas hlídají jedináčka, nebo dvě tři děti. Pro ty může být pak i velice kouzelné, když mají s prarodiči třeba malé tajemství, že šly ,strašně pozdě´ spát a koukaly na bouřku společně s babičkou a dědou a mámě ani tátovi o tom nic neřekli,“ říká Mgr. Katarína Bradáč. S prarodiči budou mít děti volnější režim i vztah. Tak to prostě má být a je to zcela v pořádku. U chůvy, máte-li nějakou, to může být podobně. Chůva má nicméně o něco složitější práci s tím, že si u dítěte musí získat autoritu a respekt, ale s tím vy jí jako rodiče můžete zase snadno pomoct, když ji vhodně do rodiny uvedete a svému jedináčkovi představíte. A když bude křičet, že nechce být s cizí paní? Právě to je typický okamžik, kdy ani tomu nejmilovanějšímu jedináčkovi nesmíte povolit. V drtivé většině případů totiž v podobných chvílích děti jen testují, jak pevné hranice jste jim vlastně nastavili!

Přehnané ambice

Mít jedináčka také rodiče vystavuje pokušení nejen zahrnout ho vším potřebným i nepotřebným, ale také vkládat do něj spoustu svých ambicí, snů, představ – lajnovat mu život od A do Z. U vícedětných rodin se taková přání aspoň trochu rozprostrou mezi všechny sourozence, ale jedináčci dostávají plnou „palbu“ rodičovských ambicí, pokud je jejich rodiče mají. „Takový postoj k dítěti neschvaluji. Dospělý člověk by měl být tak moudrý, aby respektoval individualitu svého dítěte, jako i individualitu každého z nás. Pak by se měl taky umět vyrovnat s těmi aspekty svého života, které považuje za nesplněné nebo nepovedené. Třeba na to nebyly vhodné podmínky nebo motivace, ale to se týká pouze daného člověka nikoho jiného,“ vysvětluje Mgr. Katarína Bradáč. Je sice fajn, že jste kdysi chtěla být baletka. Ale vaše dítě váš neuskutečněný sen nenaplní. Nemělo by. Bylo by to mírně řečeno nefér! Každý má své sny, i váš jedináček, takže místo přílišného usměřňování s ním spíše rozmlouvejte a naslouchejte jeho přáním o budoucím poslání. „Jistě, že rodič může být pyšný na svého potomka, který dosáhne cílů, které kdysi chtěl on sám, avšak za předpokladu, že to dítě samo chce, že ho to těší. Pak je dobré v tom dítě samozřejmě podporovat, pomáhat mu, ovšem pořád se zřetelem na radostný život, doplněný odpovědností, píli, budováním pevné vůle a dalšími užitečnými dovednostmi,“ doplňuje koučka. A za doplnění jistě stojí i to, že všichni bývají dobří hlavně v tom, na co mají vlohy, k čemu mají předpoklady a co je baví. Takže z vašeho jedináčka s excelentním vztahem k umění stejně nebudete mít skvělého právníka. Možná průměrného, spíše podprůměrného, a docela jistě hlavně nespokojeného.

Obrňte se trpělivostí

Jak vidíte, je toho spousta, mezi čím jako rodiče jedináčka musíte balancovat. Když budete moc přísní a ambiciozní, zadupete své dítě v přeneseném smyslu do země. Ubijete jeho přirozené ambice, potlačíte jeho sny, „zdeformujete“ jeho duši. Pokud si jedináčka budete hýčkat jako velký poklad, zavřete ho do zlaté klece přílišné lásky a úzkostlivé péče, vyroste vám z něj bojácná, tak trochu ztracená osobnost. A jestliže si nedáte říct a povolíte mu všechno, co si zamane, bude u vás brzy vládnout nejmenší člen rodiny a všechno se bude řídit podle něj. Šťastnými se ale nestanete ani v jednom z extrémních případů. Dejte svému jedináčkovi raději od všeho kousek. Protože rovnováha, harmonie je ideální cesta – pokud o výchovných ideálech lze vůbec hovořit...

BOX: Co dělat, pokud už váš jedináček rozmazlený je?

Jestliže si jednoho krásného dne uvědomíte, že se vám výchova vymkla z ruky a dítě řídí více vás než vy dítě, pojďte zkusit situaci ještě zavčasu napravit. Obrňte se trpělivostí a když se váš jedináček bude mermomocí dožadovat pozornosti ve chvíli, kdy opravdu nemáte čas… nedejte se „přemluvit“ jeho pláčem, vztekem, naléháním. Pokud nepovolíte, vzdá to – usne, zabaví se oblíbenou hračkou, možná bude chvíli trucovat, ale to ho také přejde. A bude to první krok k tomu, aby pochopilo, že „velíte“ vy. To samé platí pro okamžiky, kdy jdete například kolem cukrárny a váš potomek se dožaduje oblíbeného dortíku. Běžně byste mu jej koupili?  Tak jednou cukrárnu minete. Co se stane? Asi se zase bude snažit dupat a plakat a domáhat se svého. A co vy na to? Jednoduše mu bez zbytečných emocích, chladně a pevně vysvětlete, že na to tentokrát nemáte čas, dortík bude příště. Pláč a vztek opět ignorujte. Na škodu nebude zavést ani systém „něco za něco“. Trocha domácí pomoci ve formě úklidu vlastních hraček může být odměněna oblíbenou televizní pohádkou. Ne že všechno bude tehdy, když si dítě zamane. Vy jste šéf! Nelíbí se vám naopak to, že dítě sedí pořád před televizí a nehraje si, nelistuje knížkami? Kdo říká, že televizní ovladač patří do rukou dětem? Možná to i pro vás byl způsob, jak se nemuset pořád starat o jedináčkovu zábavu (se sourozencem by to asi bylo lehčí, ale ten není…), takže si spolu udělejte například plán celého dne. Vy budete mít čas i prostor pro své věci, dítě dostane řád, který tak potřebuje – a s nímž se mu také hodně uleví. Rozmazlené dítě bez plnohodnotné, pravidelné náplně dne je velmi nešťastné dítě a je docela možné, že nakonec vyvádí a předvádí se i dožaduje vaší pozornosti právě proto, že je nespokojené a jen neví, jak vám to vzhledem ke svému věku říct. Sledujte tedy své dítě, vnímejte jeho potřeby, věnujte se mu, nastavujte hranice, milujte jej. Zdá se vám to moc? Ale nikdo nikdo netvrdil, že rodičovství je hračka! Tak se držte…

BOX: Pamatujte si, že zvláště při výchově jedináčka je důležité:

-          nastavovat mu odmalička jasné hranice toho, co smí a co nesmí

-          určit jistá pravidla chování, aby dítě např. nevyvádělo na veřejnosti, když bude po něčem mermomocí toužit a vy budete vědět, že není správné mu to dát

-          naučit ho plnit své povinnosti, nedělat nic za něj – z lásky, ani soucitu ani z jakéhokoliv jiného popudu (jednou přece bude žít samo za sebe, vy za něj ani při nejlepší vůli žít nemůžete, proto by bylo přece odmala dobré, aby „bojovalo“ samo za sebe, mírou odpovídající jeho věku)

-          neřešit za něj např. ani konflikty, které případně bude mít s dětmi (podpořit, promluvit s ním o tom – ano, zasahovat přímo do dětské hádky nebo sporu – opravdu ne!)

-          vytvářet mu postupně „systém“ povinností, aby nebylo zvyklé, že dostává věci „zadarmo“, protože tak to v životě nikdy nebude

-          nedávat mu dárky, hračky, po nichž touží, jen tak, kdykoliv se mu zamane, musí se naučit znát hodnotu věcí

-          vést jej a vychovávat jej tak, aby mluvilo pravdu (protože právě rozmazlené děti přece často lžou, hází vinu za své chyby na jiné, vymlouvají se, kličkují a neumějí jednat fér… a to není dobrá deviza pro vstup do úspěšného života)

-          při tom všem jej milovat bezpodmínečně, bez projektování si vlastních snů do jeho případné budoucnosti, aby to zase nedošlo do jiného nevhodného výchovného extrému

-          a nakonec je nutné sdílet tato výchovná rozhodnutí a pravidla samozřejmě i s partnerem (a do jisté míry i s prarodič, chůvou a podobně), aby jeden nevychovával a druhý nerozmazloval!

BOX: Anketa – Myslíte si, že jedináček musí být vždycky rozmazlený?

Markéta (28), na mateřské, 2 děti: „Dvě mé kamarádky mají jedináčky. Jedna kluka, druhá holčičku.  A jak je to sleduju, zdá se mi, že to trochu závisí i na pohlaví. Holčička je sice hýčkaná jako princezna, ale má docela pevné hranice, za které nesmí. Zato chlapeček… Škoda mluvit. Mám pocit, že se vymkl kontrole ještě v porodnici. Doma si doslova dělá, co chce, a nikdo ho neusměrňuje. Když nechce papat, skoro se ho doprošují. Kamarádka, jeho maminka, si ho dokonce zvykla uplácet. A to mi přijde teprv absurdní. Je mu sotva pět, co s ním budou dělat v patnácti? Takže… nemyslím si, že musí být každý jedináček rozmazlený, ale když se tak stane, je to velký průšvih!“

Radek (37), podnikatel ve stavebnictví, 3 děti: „Sám jsem jako jedináček vyrůstal a rozmazlený jsem tedy opravdu nikdy nebyl. Ani jsem nemohl. Můj táta byl vždycky tak přísný, že jsem neměl šanci. I když si pamatuju, že se máma i babičky snažily jeho výchovu mírnit… Měl jsem dlouho takřka vojenský režim. Proto dnes žasnu, když vidím, jak je k mým třem synům vstřícný a hodný. Ale to je holt dědečkovská role, a ta je od té otcovské přece jen trochu vzdálená.“

Simona (23), studentka, bezdětná: „Některé mé kamarádky jsou jedináčci a musím říct, že jejich představa o životě je mnohdy opravdu ,rozmazlená´. Rodiče je pořád dotují, podporují, zatímco já i většina mých vrstevníků při studiu samozřejmě aspoň chodíme na brigády. Možná nemusí být rozmazlení všichni jedináčci, ale já jiné ani neznám…“

Věra (32), manikérka, 1 dítě: „Určitě ne. My teď doma jedináčka máme. Plánujeme sice ještě druhé dítě, ale zatím je naše maličká naše jediná a přiznávám, točí se kolem ní hodně věcí. Protože ale oba s manželem chodíme do práce, malou hlídávají babičky a mnohdy musí překousnout rychlé přesuny, fakt, že s sebou nemá oblíbenou hračku, nebo jde ten den tam, kam se jí právě moc nechce… Máme doma k rozmazlenosti daleko. Tedy doufám!“

Zuzana (28), vedoucí parfumerie, bezdětná: „Nemyslím. Myslím si totiž, že všechno je jen o rodičích a jejich přístupu k výchově. A osobně si neumím představit, že své dítě rozmazluju. Už proto, že chci k výchově přistupovat tak, aby dítě bylo hlavně připravené do života, mělo trochu ostré lokty, ale hrálo fér… a to se rozmazlováním docílit opravdu nedá!“

TEXT: Jana Potužníková

vyšlo v časopise Maminka, září 2012