Druhý táta, druhá máma aneb sourozenci v jiné roli.

Druhý táta, druhá máma aneb Sourozenci v jiné roli

Mít velkou rodinu, to je prostě paráda! A když se vám nejmladší dítě či děti narodí s odstupem od starších, je to ještě lepší. Vždyť pak starší sourozenci mohou pomáhat s těmi mladšími. Nebo ne?

I když se dnes „nosí“ spíše rodiny skromnějších rozměrů, existují výjimky. Rodiny s vícerčaty, rodiny vytvořené partnery z mnoha sourozenců, kteří chtějí v tradici pokračovat. Někdy se také rodiny rozšíří plánovaně či neplánovaně až postupem času, kdy žena zatouží po druhém či třetím dítěti ve chvíli, kdy ví, že její odrostlé děti už tolik péče nepotřebují. A jí to může chybět. Starat se o to malé, uplakané, ale nejrozkošnější stvoření na světě! Proto znovu otěhotní… Jenže! Jak se pak změní její a partnerův vztah ke starším dětem? Mají právo je začít „využívat“ jako bezplatné chůvy? Kde je hranice sourozenecké péče a kde okamžik, jímž začíná zneužívání starších dětí coby „zástupných rodičů“?

Dnešní ideál? Věkově blízcí potomci

Dříve byly vícečetné rodiny opravdu daleko běžnější, a spolu s tím bylo také naprosto běžné, že se nejstarší děti staraly o nejmladší. Při šesti, sedmi nebo osmi dětech se generace našich babiček či prababiček musely hodně otáčet, aby všechny uživily. Zatímco benjamínci opouštěli plenky, prvorození už byli na prahu dospělosti. A bez jejich pomoci by to mnohokrát nešlo! Dnes se ale snížil počet dětí na rodinu i věkový rozdíl mezi nimi. Za nejideálnější se pak považuje mít děti rok a půl až dva po sobě. „Předpokládá se totiž, že sourozenci věkem pouze málo vzdáleni mohou mít prostor pro společné hry a porozumění. Ale také to tak být nemusí,“ upozorňuje brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz) na to, že každý je naprosto jedinečný a malý věkový rozdíl nemusí být v sourozeneckém porozumění klíčový.

Několik jedináčků v rodině

Příznivci dětí, které se narodí brzy po sobě, také argumentují tím, že si na sebe takoví sourozenci rychleji zvykají, že ti s velkým věkovým rozdílem vyrůstají v podstatě jako jedináčci, což jim údajně pneprospívá. „Maminky věkově vzdálených dětí si někdy postesknou, že je to jako vychovávat několik jedináčků,“ přitakává psycholožka, podle níž ovšem ani to nebývá pravidlem. A fakt, že když se děti narodí brzy po sobě, nebudou na sebe žárlit nebo se cítit tím mladším tolik ohrožení? „Slyším často, jak se i samostatné a šikovné dítko po narození sourozence - a skoro bych řekla, že věk toho staršího není až tak klíčový - ve vývinu stáhne zpátky. Říkáme tomu regres a souvisí s různými okolnostmi. Nabízí se vysvětlení o žárlivosti, pocitu ztráty maminčiny pozornosti a snaze být znovu dítkem, o něž by bylo dál pečováno. To v tom lepším případě. Žel se setkáváme i s tím, jak starší sourozenec plný emocí svému sourozenci i ublíží nebo se jej snaží ,prodat‘. Na jednu stranu je pochopitelné, že v citové oblasti dítě nechce dobrovolně trpět konkurenci, na straně druhé je užitečné se zamyslet, zda se tomu dá předejít a jak. Často i dospělí lidé ze žárlivosti dělají neuvěřitelné věci, natož pak dítě, které si neuvědomuje plně všechny důsledky svého chování,“ konstatuje Mgr. Katarína Bradáč.

Sourozenecké nevraživosti

Zůstaňme ještě na chvíli u právě zmíněné žárlivosti. Nabízí se totiž jednoduchá domněnka, a sice, že se vlna žárlivosti na nově narozeného sourozence zvedá přímoúměrně s tím, jak velký věkový rozdíl mezi nimi je. Rok a půl staré dítě… žárlivost nezná. Nebo snad ano? A je naopak pravidlem, že osmiletý potomek bude nutně žárlit na nový přírůstek? „U dospělých lidí jde žárlivost obvykle ruku v ruce s nízkým sebevědomím. U dítěte se sebevědomí pouze tvoří, buduje, a to i na základě bezpodmínečné lásky od rodičů, na základě pocitu bezpečí a sounáležitosti. Dle mého názoru - moudrý rodič, i když je jeho dítě pro něj středobodem vesmíru, s láskou a citlivě vede dítko k tomu, že tomu ne zcela tak je. Že jsou tady i potřeby jeho, třeba občas klid nebo výlet směrem, kterým si přeje rodič, a že to absolutně nemá nic společného s tím, zda ho miluje. Anebo že jsou tady i jiní lidé, které on jako rodič miluje a že se mu do srdíčka vejde spousta lidí a ještě tam zůstane místo. A taky že lze „mít“ a dávat zároveň. To vše pomůže dítku zažít a pochopit, že je v pořádku, pokud se rodič věnuje i něčemu či někomu jinému. Pokud se dítě necítí bezpečně a bezpodmínečně milováno, je apel na jeho ,rozum‘ zbytečný, jeho rozum mu totiž velí: ,pozor, vetřelec‘,“ rozvíjí svou myšlenku brněnská psycholožka.

Nová role pro staršího

Tak jako tak se s příchodem dalšího sourozence mění nastavení pro starší dítě či děti. Mateřská láska putuje k více „cílům“, tudíž se na některém místě oslabí. To už jsme si řekli. Ale co když nepostupujete rozumně, jak výše naznačila psycholožka Mgr. Katarína Bradáč? Co když starší děti na nového potomka nepřipravíte, a navíc od nich po porodu automaticky čekáte kupu pomoci? Respektive tím víc pomoci, čím jsou starší? Uděláte chybu a citelně je vykolejíte. Dosud se staraly jen samy o sebe, své povinnosti, ale teď se ozývá: pomoz mamince, ať toho nemá moc – musí nakrmit miminko. Nebo dítě najednou slyší: ale ty už jsi na takové mazlení moc velký/á, teď máme miminko. Tak buď taky trochu samostatný/á!...Nezdá se vám něco na těch větách? Je v nich nátlak, sobectví rodičů. A když to vnímáte vy, nezúčastnění, jak na ně teprve musí reagovat ten, jemuž jsou adresovány? Jako byste mu vzali půdu pod nohama, podřízli mu větev, na které sedělo, a najednou neví, co by. Z dítěte se totiž nestane samostatný dospělý jen proto, že vy jste se s partnerem rozhodli pro další přírůstek. Že je staršímu deset? Nebo dvanáct? Ale o to vlastně hůř, že ho automaticky vyčleňujete z citové vazby nebo jej zapojujete do péče o další dítě na místě, kde byste se měli starat vy. Je na prahu puberty, citlivého období, pro něž je dobrý vztah s rodiči základ. Prostě: pro starší sourozence nemůže náhle skončit dětství jen proto, že bude mít mladšího brášku, sestřičku nebo několik sourozenců najednou!

Kolik povinností je tak akorát?

Možná se vám zdá, že zatím „horujeme“ pro příliš citlivé zacházení, že pak by ze všech dětív rodiny vyrostli takřka rozmazlenci. Jenže… On nikdo nemluví o tom, že starší děti nemají doma ani hnout prstem! „Při zapojení dítěte do chodu domácnosti se ono může cítit velice hrdě, jako platný člen týmu,“ potvrzuje psycholožka Mgr. Katarína Bradáč, že o rozmazlování nicneděláním nikdo nestojí. Je ale třeba znát míru! „Na děti by v žádném případě neměla být přenášena přemrštěná očekávání a odpovědnosti, jež nekorespondují s jejichvěkem. Ani od semínka růže nečekáme za dva týdny záplavu květů, tak proč čekat od dítěte, že pouze proto, že je nejstarší, bude suplovat roli rodiče nebo bude schopno v plné míře uvažovat odpovědně? Za děti jsou odpovědni rodiče, nikoli další děti,“ zdůrazňuje psycholožka s tím, že je samozřejmě těžké posoudit, co přesně je možné od staršího sourozence požadovat – už proto, že je to individuální. Ale přijít na to můžete. Jak? Domluvou!

Stop příkazům, sláva domluvě

Jistě víte, že na světe není nic automatické, a ani vaši nejstarší se do ničeho nepohrnou jen tak. „Zdá se mi vhodné - pokud starší sourozenec chce rodičům s mladšími potomky pomoct - aby se na tom společně dohodli. Aby mu rodiče nechali prostor, ať vyjádří, na co se cítí. Pak by jej to měli nechat vyzkoušet a nezapomenout pokaždé poděkovat a nebrat nic jako samozřejmost. I prožívání staršího sourozence se může měnit, a proto není dobré brát jako dané, že to, co mu nevadí dnes, mu nebude vadit zítra nebo za měsíc,“ zdůrazňuje psycholožka, že je se všemi dětmi neustále potřeba mluvit, vnímat jejich potřeby i vědět, jak domácí situaci vidí ony. A když už jsme u té chuti pomáhat a děkování za ni… Neměli byste nabídnout dítěti za péči o sourozence nebo podílení se na chodu domácnosti finanční odměnu? Vždyť těch pár drobných… „Takovou motivaci nedoporučuji,“ říká Mgr. Katarína Bradáč. Proč? Dítě pak samozřejmě může chtít pomáhat právě pro peníze, nikoliv proto, že skutečně chce, a to už pak celá spolupráce nabývá naprosto jiných rozměrů!

Extrémní situace

Zatím se nám to docela lehce mluví. Ale tak, jak to jde jednoduše v rodinách, v nichž fungují oba partneři, tak je to složité například pro mámy samoživitelky. Co ty? Mají dětem dopřávat bezstarostné dětství a samy se „přetrhnout“? „Pravda, maminka samoživitelka nemá mnohdy jinou možnost než zapojit starší děti do chodu domácnosti nad řekněme obecný rámec. Potřebuje chodit do práce, vydělávat peníze... Mohla by však čas od času požádat sousedku nebo prarodiče, případně jeden dva dny v týdnu jít domů z práce dřív. Vlastně ani v tomto případě by dítě nemělo být automaticky okrádáno o své dětství, a již vůbec ne dlouhou dobu bez přestávky. Také ono potřebuje načerpat síly, občas se zasnít nebo jen tak si bezstarostně hrát a dělat si, co chce“ dodává brněnská psycholožka.

Plusy a minusy sourozenecké péče

Pojďme si to ještě jednou shrnout. To, že si se rozhodnete pro další dítě, neznamená, že se ze starších stanou automaticky „druzí rodiče“. Měly by mít dál své dětství a každodenní rytmus by se jim měl změnit po domluvě, nikoliv příkazem. Pak jim to dokonce může přinést mnoho pozitivního. „Pozitivní aspekty péče o mladšího sourozence můžou spočívat v rozvoji samostatnosti, v pochopení následků rozhodnutí, v rozvoji bližšího vztahu mezi sourozenci, v nácviku rodičovské role a péče s ní spojené, v efektivnějším organizování času, který je částečně péči pohlcen a podobně. Nedostatek rodičovské lásky nemusí být automaticky spojen s péčí o mladšího sourozence, když starší pečuje, jsou oba bez rodičů, a ti se pak oběma můžou zas patřičně věnovat, to se nevylučuje. Co však pozitivní být nemusí, je částečná ztráta bezstarostného dětského prostoru i času a nemusí to být spojeno s předčasnou dospělostí. Naopak, dítě si zdaleka na dospělost nesáhne, pouze ztratí část z dětství, což je ta horší kombinace, protože je prosta dospělého pochopení,“ vysvětluje Mgr. Katarína Bradáč s tím, že zapojení starších dětí by rodiče měli zvážit ještě z jednoho aspektu: opravdu jsou natolik poučené, silné, trpělivé, že zvládnou třeba samy procházku s miminkem v kočárku? Nenechají ho někde nachladnout? Neuloží ho nesprávně? A opravdu uhlídají batole ve vaně? Promyslete to ještě. U nehod a neštěstí platí pravidlo, že stačí vteřina. A vy sami přece víte, jak je náročné uhlídat ty malé rošťáky nebo se postarat v každé minutě o plačící kojence?!

Vlivy na ty nejmenší

Poslední, co je třeba při zaměstnávání nejstarších dětí potřeba vzít v úvahu, je to, jaký to bude mít vliv také na děti, o něž se starají, tedy benjamínky. „Na první pohled jistě dobrý: všichni o něj budou pečovat, a doufejme s láskou. Má jistě sourozence, kteří ho mohou hýčkat společně s rodiči, nad mnohým se může mávnout rukou, podobně jako to dělají prarodiče u vnoučat, cestičky se můžou zdát být vyšlapané… ale také na sebe nejmladší sourozenec může klást zbytečné vysoké nároky, protože se poměřuje s výrazně staršími lidmi, jeho mluva může být vyspělejší, což ho může vyčleňovat ve skupině vrstevníků a podobně,“ poukazuje brněnská psycholožka na to, že jako vždy má jedna mince dvě strany. Klady i zápory. A na vás, rodičích, jako obvykle bude je s elegancí sobě vlastně „vybalancovat“!

Medailonek: Mgr. Katarína Bradáč
Absolvovala jednooborové studium psychologie na Univerzitě P. J. Šafárika v Prešově a na Trnavské univerzitě. Pracovala jako psycholožka i na manažerských pozicích v obchodě, marketingu, v oblasti lidských zdrojů a komunikace. Vede vlastní psychologickou poradnu, působí jako kouč a lektorka. Více se o ní dočtete na www.katarinabradac.cz.

Vyšlo v časpopise Děti a my, listopad 2011

TEXT: Jana Potužníková