Překonala jsem svou nenávist

Vyšlo v r. 2011 v březnovém vydání časopisu Psychologie dnes

Katarína Bradáč

Absolvovala jednooborové studiu psychologie na Univerzitě P. J. Šafárika v Prešově a na Trnavské univerzitě. Pracovala jako psycholožka i na manažerských pozicích v obchodě, marketingu, v oblasti lidských zdrojů a komunikace. Vede vlastní psychologickou poradnu, působí jako lektorka a trenérka. Je vicemistryní Evropy ve sportovní střelbě.

Nenávist – spojenec na cestě osobního růstu

Přichází mladá, pohledná žena, pečlivě upravená. Rozvedená, bezdětná. Sundává si z krku šátek a pomalu ho tvaruje do čtverce, pak do obdélníku, nakonec ho odkládá vedle sebe. Ačkoli přišla kvůli problematickému vztahu s vlastním bratrem, brzy se ukáže, že je všechno jinak…

Klientka, říkejme jí Magdaléna, mi již včera naznačila do telefonu, že potřebuje konzultaci ohledně vztahu se svým bratrem. Je starší, stále svobodný, od předminulého měsíce je na volné noze a nyní cestuje po světě. Ne že by se neměli rádi, naopak, již od dětství byl „velkým bráchou“ bdícím nad štěstím své sestřičky a ona k němu shlížela s obdivem. Ale teď se něco stalo, něco se změnilo.

„V čem je problém?“ ptám se. „No, jak bych to řekla, sama nevím, proto jsem tady. Od určité doby se bratrovi vyhýbám. Hrozně mne irituje. Jen si na něj vzpomenu a hned se objeví ty pocity. Nevím si s tím rady a stydím se za to. Je to přece můj bratr,“ říká, sahá po šátku a nervózně ho mne v rukou.

Já ho nenávidím!

Ptám se, o jaké pocity konkrétně jde a jestli při tom cítí i něco tělesně. Prý zlost, vnitřní hněv. Cítí, jako by se stěží mohla nadechnout, stoupne jí tlak, zrychleně dýchá a nejraději by ho udeřila do tváře. Zatíná zuby a oči se jí zúží. Kousne se do rtu. Zarazí se a pak přes slzy říká: „Já ho nenávidím!!“ Sama je přitom překvapena nalezením této emoce.

Ptám se dál, kdy naposled zažila tento stav, až se dostáváme k tomu, kdy si toho všimla poprvé. Magdaléna si zcela jasně vybavuje, že poprvé se nenávistné pocity objevily na oslavě matčiných narozenin před dvěma měsíci, kdy bratr rodině oznámil, že velice výhodně prodal svoji firmu a rozhodl se nějakou dobu cestovat po světě. Vyčistit si hlavu a popřemýšlet, co chce dál v životě dělat. Všichni byli nadšeni, blahopřáli mu a ptali se, kam plánuje vyrazit. Tehdy se to stalo. Magdaléně se zdálo, že je najednou opuštěna, všichni se baví a ona jako by je pozorovala zdáli. Nikdo si nevšiml, že ona jediná jejich nadšení nesdílí. Tiše seděla a tu přišly ony pocity hněvu, zlosti, stoupal jí tlak, cítila, že jí červenají tváře, potřebovala popadnout dech. Snažila se ovládnout, potlačit ty divné pocity a přidat se k ostatním, kteří již naslouchali prvním bratrovým plánům o daleké cestě za dobrodružstvím. Oslava skončila, vše se vrátilo zdánlivě do normálu, pouze ony pocity hněvu a nenávisti zůstaly kdesi uvnitř. Pokaždé, když si na bratra vzpomněla nebo se s ním měla setkat, pocity se připomenuly velice intenzivně. Společně událost zpracujeme, pak je již schopna zcela neutrálně rozebrat, co se stalo, že není faktický důvod tyto emoce vůči bratrovi cítit. Magdaléna se uklidní, uleví se jí, spíše se za tu nenávist stydí. Bratr ji přece neubližoval, občas si ji dobíral, to ano, ale takhle se přece škádlívají odjakživa. Mohlo by se zdát, že sezení je u konce, s velice pozitivním výsledkem. Zdaleka jsme však u konce nebyly…. Klientka je sice spokojená, konečně nabyla klidu a cítí, že by se s bratrem mohla potkat, udělala by tak dokonce velice ráda. Co však nesedí, je důvod, příčina, proč se tak silné negativní emoce objevily ve zdánlivě neutrální situaci.

Jako tenkrát…

Žádám Magdalénu, abychom pokračovaly a nespokojily se s tímto částečným vítězstvím. Souhlasí a se zájmem čeká, co bude dál. Jdeme hlouběji do minulosti a pokoušíme se najít podobně vyhrocené emoce a podobné fyzické pocity. Tu se znovu stane něco velice zajímavého. Klientka se rozpláče, tečou jí slzy, sahá po krabici s papírovými kapesníčky a vytahuje jeden za druhým. Chvilku ji nechávám, ať se pokusí ztišit sama a říct mi, co se děje. Pokouší se o to, ale neúspěšně, přes slzy není schopna mluvit. Pak se nadechne a řekne hlasem plným zloby: „Já ho parchanta tak nenávidím!“ Je mi jasné, že nemluví o bratrovi, nevím však prozatím, koho má na mysli.

Magdaléna mi záhy vše objasní. Jde o jejího bývalého manžela, se kterým spolu jako děti vyrůstali, chodili do školy a začali randit na střední škole. Měli spoustu plánů a obě rodiny se těšily ze zásnub a na svatbu, která měla být do roka. Společnými silami obou tatínků vyrostl dům, který mladým věnovali. Po nastěhování začala dům zařizovat, včetně pokojíčku pro miminko, které sice ještě na cestě nebylo, ale začala po něm toužit. Jednoho dne snoubenci přinesla kalendář a sdělila mu své přání ohledně termínu a místa svatby, pak kdy plánovat děťátko, mateřskou dovolenou a pak že se uvidí. Kdo ví, možná přijde i druhé miminko…

Svatba byla romantická. Pouze rodina a nejbližší. Dlouhý stůl na louce pod kopcem s kaplí, kde byli oddáni, přikrytý bílým ubrusem splývajícím až na zem. Štěstí bylo navíc umocněno malým človíčkem uvnitř klientčina lůna, který sice v plánu nebyl, o to však byla šťastnější. Pak přišel nečekaný potrat a rekonvalescence. Záhy klientka přichází znovu za svým manželem s kalendářem pro další plánování potomka. 

Tu se to stalo. Manžel na ni zoufale pohlédl. V očích slzy. Pocítila, jako by měla střepy v žaludku. Srdce jí bušilo, tlak stoupal, nemohla popadnout dech. Tušila, že přijde něco zásadního. A přišlo. Manžel jí zoufale vysvětloval, že takhle dál už nemůže. Všechno se na něj hroutí. Plakal. Sám neuměl říct, co se stalo, říkal však, že neví, co chce. Že potřebuje čas, potřebuje být sám se sebou a srovnat si myšlenky. Je toho na něj moc, všechno přišlo tak náhle, dům, svatba, dítě, potrat. Teď nemůže dál. Potřebuje pauzu. 

Magdalena se cítí zrazena a opuštěná.

Abychom to zkrátili: následujícího dva a půl roku se manžel stěhoval z domu do pronajatého bytu a zpátky, zval manželku na společné dovolené, na kterých sliboval, že se všechno vyřeší. Místo toho zas upadal do beznaděje, žádal o rozvod a zanedlouho o nový začátek, vše zas odvolal, potkal dvě jiné ženy, o kterých své manželce řekl a prosil o odpuštění, spolykal tuny prášku na předpis i bez něj, navštívil psychologa, psychiatra, léčitele, zanedbával svůj zevnějšek, pil nadměrně alkohol, téměř se zhroutil a pak znovu povstal jak Fénix z popele. Celý čas nebyl schopen se rozhodnout. A pokud se zdálo, že konečně ano a znovu prosil o odpuštění a nasliboval hory-doly, neuměl svým slibům dostát.  

Magdalena zpočátku věřila, že se vše v dobré obrátí, pak doufala, že alespoň to nejhorší už mají za sebou, posléze byla vděčná za každou světlejší chvilku. Nakonec se snažila již nic nevidět a necítit, pouze čekala a doufala. Není divu, že taky skončila u prášků. Vyvrcholení bylo však navzdory trpělivosti bolestné. Manžel zažádal o rozvod. Vše jí zanechal, odešel z práce a odcestoval do Jižní Ameriky hledat sám sebe. Od té doby o něm nikdo nic neví.

Odpustit a růst

Nějakou dobu trvalo, než jsme se prokousaly touhle sice starší a potlačenou, zato významnou a bolestivou životní událostí. Zpočátku bylo pro Magdalenu důležité hledat odpovědi na otázku „proč“ to udělal on a „co“ měla dělat jinak ona, aby se to nestalo. Dopracovaly jsme se zdárně k tomu, že důležitá je teď pouze ona a co se sebou udělá odteď a do budoucna, protože všechno ostatní by byly pouze konstrukce. 

Pak jsme samozřejmě nemohly opomenout koncept sebeúcty, který byl u klientky silně narušen. Velice důležitým objevem bylo i to, že Magdalena nenávist cítila i sama vůči sobě, protože neuměla rozetnout začarovaný kruh a od labilního partnera sama odejít. Že se v podstatě neměla dostatečně ráda. Zvládly jsme i tento úkol.

Nakonec se událo něco velice důležitého. Po nějakém čase Magdalena svému exmanželovi odpustila. Tady by se znovu mohlo zdát, že jsme u konce. A znovu tomu tak není. Znovu jsem klientku vyzvala, abychom šly ještě dál. Jak se ukázalo, čekaly nás dva další důležité úkoly: pochopit širší koncept události, který může mít na klientku silný emoční vliv.

Tak jsme našly událost, která byla této v mnohém podobná, role však byly vyměněny. Magdaléna „připravila“ podobné utrpení, jakým sama prošla, svému prvnímu příteli, který ji bezmezně miloval a toužil se s ní oženit a mít s ní kupu dětí. Toho však lehce opustila okouzlena novým klukem – svým bývalým manželem. Zpracování této „viny“ přineslo klientce velikou úlevu. Dokonce se sama rozhodla toho člověka vyhledat a požádat o odpuštění. Prý to bylo velice milé setkání. 

Posledním úkolem bylo odpustit sobě samotné. Zdá se to lehké, provádí se to ovšem velice obtížně. Co si měla Magdaléna vlastně odpustit? Jednoduše to, že tyto situace dopustila, že nebyla dost citlivá, aby se alespoň pokusila pochopit a pak zmírnit žal, který sama prvnímu klukovi způsobila, případně se později omluvit. To, že neměla sama sebe dostatečně ráda, aby se vysvobodila ze dvou a půlleté trýzně, že nebyla vůči sobě dostatečné odpovědná, aby uchopila svůj život i štěstí do vlastních rukou. Že nebyla dostatečně soudná a nepochopila, že jenom reaktivně čeká na rozhodnutí emočně labilního partnera. Že tak dlouho nesla v sobě vůči němu nenávist, která škodila jí samotné. Že se neměla ráda. A spoustu dalších věcí, které si klientka sama procítila a později sama sobě odpustila. Zdá se to možná paradoxní, možná banální, reakce klientů však vypovídají o přesném opaku. Dostavuje se úleva, často doprovázená slzami a pocitem štěstí a lehkostí na duši. A smíchem.

Když jsem jí připomněla, že původním problémem byly negativní pocity vůči bratrovi, Magdaléna se začala smát, prý na to úplně zapomněla. Samo to najednou zmizelo tak, jak se to samo najednou objevilo. Co bylo tedy důležité?

Uvědomit si příčinu. Klientce se na oslavě připomnělo trauma z minulosti, kterou neměla vyřešenou – odchod manžela, který se potřeboval najít. Stejně tak odcházel její bratr, aby si pročistil hlavu. Vzpomínka vyvolala i emoce, které k ní logicky tehdy patřily. Bylo důležité pojmenovat své pocity a být přitom k sobě upřímná. Ne každý je ochoten sdělit, že cítí například nenávist vůči svým blízkým.

Pak je potřeba být otevřeni širším souvislostem a ochotni hledat i v sobě, nehledět pouze na to, co jiní udělali nám. Hledat i to, co jsme my udělali jiným. Pochopit a zpracovat to. Být schopni odpuštění jak jiným, tak i sami sobě. Mít se rádi a pořád se učit. A poučení si pamatovat pro příště, abychom nedělali stejné chyby. Odpovědnost vůči sobě je předpokladem odpovědnosti vůči jiným. Stejně tak láska k sobě, ta přirozená, ne egoismus, je nutnou podmínkou pro rozvinutí lásky k druhým. Chceme-li, můžeme se zpětně na špatné věci v životě podívat i jinak: jako na lekce, které nás dovedly o stupeň výš a pomohly nám stát se lepším člověkem. Nenávist byla v tomhle případě spojencem na cestě k vyléčení z dávné bolesti, ale i spojencem na cestě k osobnímu růstu.